Finské příšerky Lordi prožívaly své vrcholné období v nultých letech jednadvacátého století. Tehdy do světa vypustily své nejzdařilejší počiny „Get Heavy“, „The Monsterican Dream“, a především “The Arockalypse“ s megahitem „Hard Rock Hallelujah“. Kreativně úspěšnou jízdu uzavřely hitovým albem „Babez For Breakfest“, které lze považovat za jeden z vrcholů jejich diskografie. Poté kapele začaly docházet nápady a kvalita následujících nahrávek začala strmě klesat. Na desce „To Beast Or Not To Beast“ to ještě tolik znát nebylo, ale následující „Scare Force One“ odhalila v plné nahotě fakt, že finská pětice se skladatelsky zcela vyčerpala. Jiná kapela by si v takové situaci dala tvůrčí pauzu, aby načerpala inspirace na nové nápady, jenže Lordi, přesněji řečeno jejich principál Mr. Lordi, si tvůrčí krizi odmítli připustit, ve frekvenci vydávání desek nepolevili, ale naopak přidali. Za absolutní ztrátu soudnosti lze považovat nápad vydat sedm desek na ráz, který kapela realizovala v roce 2021 pod názvem „Lordiversity“. Nahrávka čítající sedmdesát osm písní byla víceméně přehlídkou skladatelské impotence a do světa vyslala signál, že Lordi se dočista zbláznili. Bylo by logické, že po takové náloži hudby si dá kapela od vydávání desek na nějaký čas pauzu. Jenomže na Lordi logika nefunguje, takže po šestnácti měsících od „Lordiversity“ přichází finská monstra s novinkou „Screem Writers Guild“.
Kromě krize tvůrčí, zažila kapela v posledních letech i tu personální. Nejprve sestavu opustil dlouholetý baskytarista Ox a v loňském roce dal finským monstrům vale kytarista Amen, jenž v kapele působil dvacet šest let. Frontman Mr. Lordi tak zůstal v sestavě jediným pamětníkem zlatých časů, kdy se kapele dařilo vše, na co sáhla.
Kdybych měl mezi slepými nahrávkami, co vyprodukovali Lordi za posledním deset let, vybrat onoho jednookého krále, bylo by to album „Killection“, na němž kapela začala experimentovat se zvukem a stylově se více rozkročila. Na novince v nastoleném trendu pokračuje a posunuje hranice ještě dál. Dnešní Lordi už nejsou jen umlácený kolovrátkový heavy metal s odérem osmdesátých let, ale multižánrová kapela, která se neostýchá klidně udělat popovou písničku. Kapela se svých kořenů zcela nezřekla, takže svižné dunivé songy dle klasického rukopisu Lordi na desce nechybí, jen jsou zastoupeny v menší míře. Převládají písně v duchu AOR či rádiového rocku. Zcela dominantním nástrojem se staly klávesy. Zdá se, že výrazné kytarové riffy z hudby kapely zmizely spolu s Amenem. Jeho nástupce Kone sice dostal dostatek prostoru pro kytarová sóla, ale mimo ně je jeho nástroj dosti upozaděný.
Stylová pestrost a neokoukaný zvukový kabát jsou v podstatě jediné přednosti nového alba. Skladatelsky se kapela stále plácá po dně. Na desce chybí výraznější melodie a alespoň trochu zajímavé nápady. „Screem Writers Guild“ v podstatě nepřináší ani jeden zapamatovatelnější moment, kvůli kterému by se chtěl posluchač k desce vracet. Singlovky „Lucyfer Prime Evil“, „Thing in the Cage“ i klipovka „Dead Again Jayne“ mají k chytlavým hitům dost daleko a na deskách “The Arockalypse“ nebo „Babez For Breakfest“ by písně takovéto kvality neobstály ani jako bonus. Nejvýraznější položkou alba je utahaná balada „The Bride“ s podivnými country motivy na pozadí, což je typ skladby, který se ke kapele finských příšer vyloženě nehodí. Celkově špatný pocit z nového alba ještě umocňují zbytečná a často hloupá intra. Ta byla v hudbě Lordi přítomna odjakživa, ale tentokrát vyznívají mimořádně otravně.
„Screem Writers Guild“ je nahrávkou stylově pestrou, ale po skladatelské stránce naprosto nudnou. Zoufale ji chybí nápady, výraznější melodie a energie. Skladatelská krize u Lordi stále přetrvává. Posun kapela zaznamenala jen v zvuku, který je o něco popovější a přístupnější mainstreamovým posluchačům. Tomu, že album dokáže ke kapele přivést nové fanoušky, moc nevěřím. Ti staří, kteří mají Lordi spojené s „Get Heavy“ či “The Arockalypse“, budou z jejich nového počinu opět hodně zklamaní.
|
