Třetí album coby nejdůležitější položka diskografie? V případě Treat plati, že přijde-li řeč na vrchol jejich tvorby, asi nejčastěji se téma stočí k albu „Dreamhunter“, byť hlavní zásluhu na tom spíš než album jako celek bude mít fakt, že na „Dreamhunter“ Treat představili svoji nejznámější skladbu. Nesporné však je, že na tomhle albu kulminovala forma kapely a v tomhle období se v podstatě rozhodovalo o tom, zda Treat definitivně sáhnou po hvězdné obloze nebo zda jim tento sen uteče mezi prsty.
Treat do dalšího boje vstupovali s v podstatě předpokládanou změnou v sestavě – pokud se našly pochybovačné hlasy, které nechápaly Leifa Sundina při nástupu jako nejvhodnější posilu pro melodickou hard rockovou kapelu, fakt, že Leif už pár měsíců po vydání alba „The Pleasure Principle“ přenechal své místo Jamiemu Borgerovi jim trochu dával za pravdu. Co ale bylo horší, kapele se nepodařilo s vydařenou druhou deskou prorazit natolik, aby ufinancovala plánované turné a tak místo do rockové síně slávy směřovali muzikanti na pracák. Klobouk dolů před rozhodnutím pokusit se udělat něco radikálně jinak, které kapelu přivedlo k nápadu přestěhovat se na čas do Holandska, kde ve studiu Wisseloord (tady se mimo jiné rodil monolit „Painkiller“ od Judas Priest) vzniklo s producentem Albertem Boekholtem album s příznačným názvem „Dreamhunter“.
Tvrdit, že je „Dreamhunter“ albem jediného hitu, by bylo krajně nespravedlivé. Za uši vás spolehlivě chytne daleko víc skladeb, ale ultra melodická „World Of Promises“ s výrazným refrénem je jednoduše dokonalý tahák na první dobrou. Její potenciál odhalili mimo jiné i krajané In Flames, kteří ji o pár let později zařadili jako bonus na album „Clayman“, byť nutno přiznat, že ve vzdušně zpěvné původní verzi je přece jen daleko chytlavější. Úvodní „Sole Survivor“ s pomalu se rozjíždějícími klávesami, naprosto typickou melodikou a jasným sloganem, pomalejší „Best Of Me“ nastolující otázku, kdo je v třaskavém vztahu Treat versus Europe vlastně učitelem a inspirátorem (podobné dilema nabídne i vydařená „Save Yourself“), „Dancing On The Edge“ s velmi šikovnými klávesami, či závěrečná lehce vypjatá „The Winner“ potvrzují, že velmi silná forma kapelu neopouštěla. Treat na albu hrají spíš na jemnější notu a nestaví na kdovíjaké dravosti, ale nutno zdůraznit, že na albu není slabší místo a včetně později přidané zemitější výpůjčky „Tush“ od ZZ Top šlape od začátku až do konce.
Jenže ani „Lovec snů“ nedokázal sen Treat naplnit. Velkou jiskru naděje mohla dát účast na festivalu Monsters Of Rock Tour v roce 1988, ale z plánovaného evropského turné se stala týdenní cesta po německých klubech, k podpisu slibované smlouvy ve Spojených státech vůbec nedošlo, videoklip „World Of Promises“ kdovíjakou díru do světa neudělal a zhruba tady někde je možné najít okamžik, v němž Treat začali zvolna docházet dech. Jeho prvním důsledkem byl padák pro kytaristu Lillena Liljegrena, s jehož hrou přestali být tahouni kapely spokojení, a následný odchod baskytaristy Kena Siewertsonna, který jednoduše přestal vidět světlo na konci tunelu ke slávě.
|
