Model alba, jaký zvolil zpěvák Mike Tramp, už tady jednou byl, a když v roce 1999 přišel s deskou „Remembering White Lion“, dostal za to od starých fanoušků americké glam metalové legendy řádně po letech. Za desku se pak dlouho omlouval, aby následně oživil White Lion, v nichž byl jediným původním členem. A omlouval se zase, i když comebackové album „Return Of The Pride“ bylo velmi slušné dílo a kromě inovativní a charakteristické kytary Vita Bratty mu nechybělo takřka nic, co by dělalo Bílého lva White Lionem. Fanoušci spokojeni zase nebyli, zejména proto, že chyběl Bratta, James Lomenzo i Gregg D`Angelo a Tramp musel se skřípěním zubů tuhle partu rozpustit. Vrátil se k sólové dráze, na níž mu mohl něco vyčítat málokdo a už to vypadalo, že White Lion nechal jednou pro vždy spát. Bylo by to lepší, protože třicet let, které leží mezi posledním lvovým zařváním a současností, je propast časově hluboká. I Tramp je o tři desítky let starší a proto současné vydání „Songs Of White Lion“ lze přičíst zejména vrtochům šedesátníka. Proto se omlouvat za něj nemusí, i když by bylo nejlepší, kdyby to nevydal.
K čemu „Songs Of White Lion“ vůbec je? K připomenutí toho, že v osmdesátých letech Tramp a White Lion tvořili výbornou hudbu a dokázali napsat pěknou řádku hitů? K tomu asi ne, fanoušci je mají stále v živé paměti a ve svých sbírkách hýčkají všechna čtyři alba. Nebo chce Tramp přilákat fanoušky nové? To se mu s touhle deskou rozhodně nemůže podařit. „Vzal jsem staré skladby a převedl je do současnosti. Udělal jsem je takové, jaké bych je napsal dnes,“ vysvětlil záměr Tramp, ovšem z tohoto vyjádření je znát, že „Songs Of White Lion“ fungovat nemůže. Hity kapely patřily do jiné doby, v níž fungovaly skvěle, měly výtečný, specifický zvuk, Vito Bratta byl jeden z nejlepších kytaristů scény a charismatický Trampův hlas dával skladbám neopakovatelné fluidum. Tohle všechno je pryč. Zůstala stále nezaměnitelná barva Trampova hlasu, ovšem jeho síla je sotva poloviční. Dnes je mu nejlépe v poprockových, ležérně napsaných věcech s nádech country, na rejstříky z dob White Lion stačit nemůže. A to je další kámen úrazu.
Pokud se deska dostane do rukou fanouškovi White Lion (komu jinému…), prvotní pohled na seznam skladeb může způsobit příjemný mráz po zádech. Je to dvanáctka toho nejreprezentativnějšího, co kapela natočila, takže by mohla působit jako dobrá kompilace. Jenže Tramp dal věcem nové aranže, nezměnil je sice tak drasticky jako na „Remembering White Lion“, spíše je přizpůsobil svým současným možnostem, a to je to nejhorší, co mohl udělat. Člověk má možnost srovnání, které pro současného Trampa dopadne hodně špatně. Není třeba pochybovat o jeho pěveckých kvalitách, ale pokud si vedle sebe postavíte „Lady Of The Valley“ či „Hungry“ z roku 1987 a jejich aktuální verze, je rozdíl propastný. Jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizela všechna původní energie, tolik potřebné mladické nadšení, což je vystřídáno deklamujícím Trampem, který se nechce pouštět do žádných vokálních eskapád. Tam, kde v minulosti šplhal k vrcholům a nebál se své hlasivky potrápit, zbyl jen dýchavičný zpěvák, držící se obezřetně ve středních polohách, protože moc dobře ví, že na to, co dokázal v minulosti, dnes nemá ani náhodou. Takže se trápí on sám, trápí se i posluchač.
Původní verze skladeb vylepšit nejdou, včetně přeslazeného naturelu „Little Fighter“, „Going Home Tonight“, či slavné balady „When The Children Cry“ v sobě měly silné vnitřní kouzlo, které na „Songs Of White Lion“ dočista zmizelo či bylo nahrazeno šarmem stárnoucího seladona, jenž se sentimentem vzpomíná na doby, kdy po Manhattanu honil děvky a projížděl se na motorce. Dávné kouzlo vyprchalo a nad celým počínáním visí otazník. Proč se Tramp ke skladbám vrací, kdy ví, že jim nemůže nabídnout to, co by potřebovaly? Není to jen zbytečné kopání do mrtvoly a pokus urvat nějaký pětník navíc, i když je jasné, že z třicet let nedojeného oslíka se moc zlaťáků sypat nebude? Nebo se Tramp taktně připravuje na důchod a uzavírá svou kariéru tam, kde ji začal? Jestli je ve hře poslední možnost, tak si dánský zpěvák nezvolil nejlepší formu, jak to udělat. Ještě je ve hře varianta, že touto deskou chtěl zpět na hudební scénu přivést Vita Brattu, jenže ten možnost aktivace White Lion shodil ze stolu dříve, než stačila deska vyjít.
Pokud fanoušek White Lion na tohle album brzy zapomene, bude to pro Trampa výhra. Jeho snaha ukázat, jak by zněly staré hity, kdyby byly natočeny dnes, vyšla naprázdno, stejně jako všechny předchozí pokusy o znovuobnovení White Lion. V tomto případě stoprocentně platí přísloví o dvojím vstupu do téže řeky. Kapela navždy zůstane ohraničena lety 1985 a 1991. Tak to prostě má být a protivit se rozhodnutí osudu nebývá dobré.
|
