Čtyřicet tři let existence, dvacet studiových alb. Takové jsou základní statistické údaje amerických thrasherů Overkill. Jde o obdivuhodná čísla, které ještě nabývají na síle při zjištění, že ani nové album "Scorched" neznamená jakýkoli umělecký propad a plynule navazuje na kvalitní linii předešlých zápisů. Při spuštění desky si můžeme být jisti, že dostaneme prvotřídní metal se skvělým zvukem a také jedinečným hlasem frontmana Blitze Ellswortha.
Bobby už má na krku šest křížků, jeho hlasivky ale tento věk vůbec nedojímá. Snad je to životosprávou, kterou americký zpěvák před časem začal dodržovat, nakřáplé vokální úseky každopádně opět platí za obrovskou devízu produkce Overkill. Bobby dokáže nabízené instrumentální plochy využít beze zbytku a mistrovským způsobem jim dodat speciální přidanou hodnotu. Pak tu máme basáka a hlavního skladatele D.D. Verniho, jehož nástroj zvoní jako pražská Loreta a tvrdí muziku dunivými vibracemi. Leccos rovněž pamatuje kytarový tandem Linsk/Tailer a na jeho řemeslném fortelu je to skutečně znát. Nejmladším členem sestavy je bicmen Jason Bittner, který se k Overkill připojil v roce 2017 a zdá se, že by tato spolupráce mohla být protažena o pěknou řádku dalších let.
Vydání dvacáté řadovky muselo být několikrát odloženo, hudební materiál dozrával více než dva roky. Během nich docházelo ve skladbách k různým úpravám, a tak např. kousek "The Surgeon", jenž byl původně přímočarým thrashovým výplachem, dodatečně doznal členitější struktury, ze které vynikají ďábelské vokální tanečky ve slokách i poťouchlé mezihře uvnitř songu. Píseň krom metalové agrese prostupuje všudypřítomná hravost, jež dokazuje dobré rozpoložení hudebníků a ve výsledku představuje kapelu v nejlepším možném světle. Úplně stejně si vede navazující stopa "Twist of the Wick", ve které se mísí neodolatelný Bobbyho řev, za nějž by se nemusel stydět ani mistr Halford, pochodové pasáže, epické kostelní zpěvy nebo melodické speedové sólo a blastbeatová klepanice v samotném závěru. Těmto výstavním kouskům s menším odstupem dostojí track "Know Her Name", ve kterém se prolíná řezavý thrash s heavy metalem a americkou kapelou hojně využívaným groovem, jenž nachází základ v jižanském bluesrocku. Lehce netradičně, ale o nic méně zábavně působí závěrečná "Bag o´ Bones" s hardrockovo/funkovým nádechem.
Zbytek skladeb nikdy neklesne pod vyšší autorskou úroveň, určité výtky už v nich ale najít můžeme. Kupříkladu úvodní dvojice songů "Scorched" a "Goin´ Home" (jakkoli zejména druhá jmenovaná nepostrádá dravý rock´n´rollový odpich) překvapí nepokrytou inspirací u klasické Metallicy. Polobaladická "Fever" zase chvílemi působí jako tribute Ozzy Osbourneovi. Nejde o kritický úbytek osobitosti, přesto se podobná místa (a v playlistu by se našla i další) stávají určitou překážkou při posuzování celkového dopadu alba. I proto je známka o půl bodu nižší, nežli tomu bylo v případě předešlého - pro mě osobně o chlup zdařilejšího - zápisu "The Wings of War".
|
