Holy Moses končí a s nimi odchází i kus německé thrashmetalové historie. Kapela sice nikdy nepatřila mezi nejvýznamnější thrashmetalové spolky německých sousedů, její hudba byla vždy trochu šablonovitá a pouze lehce nadprůměrná, ovšem skutečnost, že v jejím středu stojí žena, působila zejména v osmdesátých letech obrovské pozdvižení, jež Holy Moses zajistilo až kultovní status. Sabina Classen se stala matkou všech metalových divoženek (skutečně nemyslím Doro Pesch nebo Litu Ford…) a to včetně nejhvězdnějších, jako je Angela Gossow či Alissa White-Gluz. Díky tomu zejména starší thrasheři stavěli Holy Moses na roveň Kreator či Destruction, i když je jasné, že do věhlasu a umu těchto kapel čtveřici ze západoněmeckého Aachenu chybělo mnohé. Už jen skutečnost, s jakou zásadovostí lpí kapela na svém thrash metalu (s občasnými výlety do hájemství deathu), který nikdy nehodlala přiblížit vkusu širší masy publika, mluví o silnější spojitosti s undergroundem než u zmíněných legend.
Dnes je Sabina jedinou členkou, která si pamatuje dřevní začátky roku 1981 a také jedinou ikonou, která představuje Holy Moses. Jací muzikanti stojí po jejím boku, je úplně jedno, protože tohle je dávno jen o ní. A když se teď rozhodla, že je čas odejít do důchodu, dříve než se bude cítit na pódiu trapně, je třeba tohle rozhodnutí respektovat a udělat za historií Holy Moses tečku. „Je to strašně těžké, ale vím, že musím,“ svěřila se zpěvačka a fanouškům jako poděkování za neutuchající čtyřicetiletou přízeň hodila album „Invisible Queen“. Desku tvrdou až běda, přesně takovou, jakou od ní její nejvěrnější vždycky chtěli. Loučení je ve velkém stylu, přesto pouze v intencích Holy Moses. Novinka znovu neukazuje, že by kapela měla být řazena k největší thrashové špičce. Přesto tu její trochu upocený, trochu pekelným mourem načichlý styl bude chybět.
Slavnostní ani sklíčená nálada prodchnutá loučením z alba cítit není, přesto máte pocit, že „Invisible Queen“ je výjimečná deska. Ne tím, jakou hudbu obsahuje, ta je naprosto tradiční a předvídatelná, ale svým pojetím. Už jen to, že vychází devět let od poslední nahrávky „Redefined Mayhem“ musí fanouškům Holy Moses zrychlit tep a co teprve pohled na dlouhou soupisku hostů, kteří přišli kapele vzdát hold a rozloučit se se Sabinou. Je tu Schmier z Destruction, Tom Angelripper ze Sodom, Blitz Elsworth z Overkill či Gerre z Tankard a jejich příspěvky zaplnily druhý disk. První je v režii kapely, i když není o nic slabší než ten hvězdný. Je to syrová flákota, slayerovsky našlápnutá jak se od Holy Moses zvykem, pošilhávající po smrdutém death metalu a místy i po ještě strašidelnějším blacku. Není to nic nového pod německým sluncem, ale vyčítat to Holy Moses nelze. Je to jejich poznávací znamení už léta.
Možná lze namítat, že „Invisible Queen“ chybí kapička invence, ale fakt, že deska je tvořena zejména jako poděkování starým fanouškům, odvrhne i tyhle námitky. Úvodní „Downfall Of Mankind“ vyloží karty, neboť ukáže, jak bude deska znít. Vyvalí se z ní nečekané množství energie, v níž není místo pro žádné kompromisy či myšlenky na to, že se mohla sundat noha z plynu. To se neděje celou dobu a Holy Moses servírují „Cult Of The Machine“, titulní „Invisible Queen“, či „Alternative Reality“, které lze považovat za vrcholy alba. Místy kapela vystoupí z obhroublé thrashové fazóny, zejména v natlakované „Visions In Red“, v níž se dotýká blackmetalové vichřice. To jsou místa, která staré fanoušky, zvyklé na „Queen Of Siam“, či „The New Machine Of Liechtenstein“ mohou překvapit, ale zároveň je třeba si uvědomit, že Holy Moses byli vždy o hudebním extrému a ten se dnes více hledá v blacku než thrashi. Ale i „Visions Of Red“ zapadne do konceptu desky, kterou lze řadit k lepší polovině diskografie těchto Němců.
Všechno končí. Když album utnou zuřivé, znovu trochu blackmetalové tóny „Through The Veil Of Sleep“, zbývá už jen turné. Pak bude po všem. Sabina své dojetí neskrývá už teď, ač sama dobře ví, že čas se skutečně nachýlil. Proto i slova, že je třeba odejít na vrcholu, nezní jako prázdné fráze. Holy Moses možná na opravdovém zenitu sil nejsou, ale přesčas rozhodně nesloužili.
|
