Poslední léta u helsinských upírů nebyla zrovna naplněná výtryskem kreativity. Pauzy mezi jednotlivými deskami se prodlužovaly a často se mluvilo o tom, že kapela je dávno za zenitem, který si odbyla nejpozději na deskách „Devils“ a „Angels“, na nichž ukázala svou nejtypičtější a nejhitovější tvář. Další alba z toho už jen čerpala a všechno šlo stále více ztuha. Na minulém albu „West End“ bylo celkem zle, The 69 Eyes jako kdyby zapomněli i schopnost napsat skutečný hit, což jim při vzpomínce na „Feel Berlin“, „Brandon Lee“ nebo „Perfect Skin“ nikdy nečinilo problém. Bylo jasné, že se bude muset přehodnocovat více věcí, než jen počítat škody, které napáchal covid. Jenže Jyrki je mazaný šéf a když dokázal na konci devadesátých let bez hnutí brvou opustit nemoderní glam metal a otočil kormidlo do gotických vod, proč by nemohl znovu kapelu otočit jiným směrem.
Otázka byla jakým, protože The 69 Eyes jsou v gotickém rocku, šmrncnutého glam metalovým pozlátkem léta zavedeni jako jakýsi druh inventáře, jenž má fanoušky rekrutující se zejména ze stylových příznivců a proto tak jednoduchá otočka jako v devadesátých letech dnes možná není. The 69 Eyes vše ale ustáli se ctí. Jistý gotický feeling spojený s Jyrkiho hlubokým hlasem a jistou dávkou melancholie je přítomný pořád, ale už se nedá počítat za směrodatný. S jistou dávkou fantazie lze The 69 Eyes označit pořád za gothic rockovou kapelu, ovšem zásadní slovo v ní má klasická rocková písnička, mnohem větší přehlednost a umírněnost. Jyrki a jeho parta mají bouřlivá léta za sebou a dnes se prezentují jako klidní umělci, kteří moc dobře ví, kdy mají zvolnit a kdy přišlápnout pedál. A funguje jim to. Do té míry, že novinka „Death Of Darkness“ je lepší než předchozí dvě desky. Možná dokonce nejlepší od patnáct let starého počinu „Angels“.
Do hudby The 69 Eyes jako kdyby začínaly pronikat i vlivy Jyrkiho sólové tvorby, ale zachází se s nimi o mnoho lépe, než na poslední sólovce „American Vampire“, takže občasný výlet k hranícím synth popu a industriálního rocku přijde, ale spíše jen jako koření rockové podstaty kapely. Když Finové v titulní skladbě, kterou desku otevřou, lehce připomenou Paradise Lost z období alba „One Second“, je to v pořádku. Nebavíme se o kopírování, ale o drobných vlivech v atmosféře, s níž si The 69 Eyes zahrávají skvěle. Ovšem jestliže úvodní skladba má pořád ještě dostatečně melancholickou a temnou atmosféru, pro zbytek desky už to tak jednoznačně neplatí. S „Drive“ jako kdyby se ocelově šedá obloha trhala a mezi mraky začínalo prosvítat slunce. A to je věc, která dělá „Death Of Darkness“ zajímavou deskou, odlišnou od předchozích nahrávek. Že by The 69 Eyes zažívali další restart své kariéry?
Skvěle zní countryrocková „This Murder Takes Two“, v níž si zahostovala bývalá diva Nikkiho Sixxe z Mötley Crüe, tatérka Kate Von D, jejíž hlas vedle Jyrkiho projevu působí takřka dokonale a dává skladbě dosud snad jen tušený rozměr. S „California“ The 69 Eyes najedou na striktně rockovou linii, kterou už neopustí do konce desky. I zde se dají najít výtečné věci, které dokonale definují novou tvář kapely. „Dying In The Night“ je skvělá hitovka ve volnějším tempu a „Sundown“ zaujme refrénem plným kalifornských vícehlasů, které jsou protikladem k Jyrkimu hlubokému vokálu. Výtečný kousek si kapela nechala na závěr alba, v „Outlaws“ znovu zahraje na melancholičtější strunu, ale kytarám se už příliš nechce dolovat tvrdé riffy a spíše cvrlikají ve vyhrávkách společně s klávesami. Tohle je cesta, kterou by se další kariéra kapely mohla ubírat, protože nový sound je zatím neokoukaný a nepředstavuje tak zásadní změnu, aby ji starý fanoušek nepřijal.
Pokud budou The 69 Eyes na „Death Of Darkness“, dále navazovat, může být dobrým startovním výstřelem pro novou etapu kapely. Z historického kontextu by deska mohla být pro The 69 Eyes důležitým zlomem, protože je jasné, že s ní Finové nabírají druhý dech. Desetileté trápení je, zdá se, ukončeno a budoucnost pro The 69 Eyes je otevřená.
|
