Oslnivá kariéra Mott The Hoople trvala jen pět let, ale doba mezi lety 1969 až 1974 patří i v životě britského zpěváka Iana Huntera k té nejzářivější. Lemována hity „All The Yound Dudes“, „All Ther Way From Memphis“, „One Of The Boys“ nebo „Sweet Jane“ navždy zůstane spojena s jeho jménem a typickým vokálním projevem, ač následujících bezmála padesát let Ian strávil na sólové dráze. V té pokračuje, i když je mu neuvěřitelných třiaosmdesát let (což z něho dělá ještě většího matadora než jsou Mick Jagger, Keith Richards i Paul McCartney), ač je jasné, že velkou díru do světa už neudělá, a sám dobře ví, že nejlepší časy má za sebou. Ale jen tak sentimentálně vzpomínat a stařecky blábolit o starých dobrých časech, kdy deset deka salámu byl pořádný kus salámu, rozhodně není Hunterova parketa. Sice už jej opustilo jakékoliv hudební vizionářství, pověstná hříva pozbyla notně ze svého objemu a hlas se někdy zatřese, ale kdo by tomuto chlápkovi hádal osmdesátku, ať hodí kamenem, i když je možná posledním aktivním rockerem, který se narodil před druhou světovou válkou.
Glam rock sedmdesátých let, který Mott The Hoople i Hunter v úsvitu sólové kariéry prezentovali, je dávno pryč a nahradilo jej klasické rockové písničkářství. Logicky, nač by Hunter dnes skládal věci typu „All The Young Dudes“, když by mu je stejně nikdo nevěřil. Má už úplně jiné hudební i životní priority a je to z jeho tvorby znát. Patří k muzikantům, kteří si vždy zakládali na tom, aby především nezněli trapně a nesnažili se situovat do něčeho, co nejsou. Proto novinka „Defiance Part 1“ nemůže znít jako jeho nejslavnější díla, ať už od Mott The Hoople či energické sólové desky ze sedmdesátých let. Dnes má Hunter stejně blízko ke klasickému rocku jako k americkému heartland rocku, tak se nestydí ani za bluesové či countryové vlivy. Ale je to v pořádku, v tomto stylu je jako ryba ve vodě a podobně koncipovaná hudba zamezuje tomu, aby Hunter zněl staře a dýchavičně.
Nejdůležitější na desce je jeho typický rukopis, který možná mění formu ale rozhodně ne styl. Hunter dávno ukázal, že umí napsat řadu chytlavých melodií a dokazuje, že jej tento talent neopouští ani po osmdesátce. Ve věku, kdy jiní důchodci mají zcela jiné starosti, vydává Hunter nečekaně jímavou i dospělou desku, která plně definuje jeho velmi pozdní tvorbu. Možná z počátku alba fanoušky zaskočí poněkud nepřesvědčivým (dědkovským…) projevem v titulní „Defiance“, tento nedostatek je vyřešen nejpozději s příchodem skvělé „Bed Of Roses“. I když si v titulce zahostovali Slash (Guns N`Roses) a Robert Trujillo (Metallica), zůstala skladba za očekáváním. Naopak „Bed Of Roses“ s pohostinským vkladem Joea Elliotta z Def Leppard, kytaristy Micka Campbella a bývalého bubeníka The Beatles Ringo Starra je vrcholem desky, skladbou tak svěží a pozitivně nakažlivou, až ji lze zařadit k Hunterovým sólovým majstrštykům typu „Once Bitten, Twice Shy“.
Od „Bed Of Roses“ začne deska rozkvétat do krásy, v následující „No hard Feelings“ je bluesová nálada (která připomene kytarové mistrovství zesnulého Jeffa Becka ve společnosti hvězdného přítele Johnnyho Deppa) tak nakažlivá, že skladbu nebudete moc dostat z ucha. Na hravější strunu udeří „Pavlov`s Dogs“, jenž po Hunterově boku představí bratry DeLeovi ze Stone Temple Pilots, aby písničkářská „Don`t Tread On Me“ (zde pro změnu hostuje producent Todd Rundgren) otočila kormidlo až někam k folk rocku. Velice výrazný kusem je bluesová balada „Angel“ (s údernou dvojicí Duff McKagan – Taylor Hawkins), v níž posluchač jistě ocení tajemnou atmosféru ve sloce a procítěný refrén. Roztančené finále v podobě hlasové exhibice Iana Huntera a Joea Elliotta "This Is What I`m Here For" udělá důstojnou tečku za celou deskou, která si nehraje na velké umění, ale v tom spočívá její největší síla.
Hunter potvrdil, že i ve vysokém věku je stále plný života. Jeho sólová kariéra se samozřejmě nezadržitelně chýlí ke konci (co by člověk po osmdesátce taky mohl chtít), ale tento britský nezmar se další tvorby ještě vzdát nechce. Je to dobře, protože se k ní pořád staví čelem a má kolem sebe o generaci mladší střelce, kteří mu dodávají tolik potřebnou energii. Tak snad zase příště, mistře…
|
