Nebývá příliš zvykem, že by zaběhlé superskupiny (ty, které natočí dvě a více desek) měnily nějak dramaticky členy. Buď vydrží ve stejné sestavě několik let nebo prokáží pouze schopnost jepičí existence a jejich název brzy zmizí ze zemského povrchu. To však není případ Revolution Saints. Tvrdilo se o nich, jak jsou stmeleni na svých třech deskách a nepočítalo se s tím, že by trojice Deen Castronovo, Jack Blades a Doug Aldrich mohla zažít nějaký rozkol. To se stalo loni, kdy Blades i Aldrich oznámili, že přestávají být členy kapely. Castronovo zbyl sám. Chvilku to vypadalo, že vše zdá, navíc když se vrátil do Journey, kde působil léta předtím, než se jej zbytek kapely zbavil kvůli údajnému domácímu násilí. Principál Journey, legendární Neal Schon, prý Castronovu motivoval k tomu, aby postavil svůj projekt znovu na nohy. Možná proto, že mu přišel bubeníkův talent v Journey nevyužitý, možná proto, že měl strach o svůj mocenský monopol v kapele kvůli stále ambicióznějšími Castronovovi.
Zanedlouho po Bladesově a Aldrichově odchodu představil bubeník dva nové spoluhráče. Znovu se jedná o pořádné legendy hardrockové scény, baskytaru dostal na starosti Jeff Pilson, dlouholetý člen Dokken a Foreigner, kytarový post zastává současný člen hibernujících Whitesnake a bývalá šestistrunná opora Night Ranger Joel Hoekstra. Znovu sestava, která alespoň papírově zaručuje dobrou desku. Byl tomu důvod věřit, protože Castronovo na sebe (ať už to bylo na předchozích albech Revolution Saints, nebo na loňském debutu projektu Generation Radio) upozornil nejen jako kupodivu dobrý zpěvák, ale především výborný skladatel, kterému osud dal po zotavení se z drogových a alkoholových problémů novou šanci. Castronovo drží Revolution Saints pevně v rukách a nenechá je vláčet rozmary producenta Alessandra Del Vecchia, což by jistě znamenalo kvalitativní pokles a zařazení se po bok řady bezejmenných projektů stejného či podobného střihu. Del Vecchio na albu participuje rovněž jako autor skladeb, ale je jasně znát, že hraje s Castronovovými kartami.
Ani čtvrtá deska Castronovovy party nejde pod úroveň předchozích alb. Proto je těžké říct, zda byla výměna obou kumpánů nutná. Aldrich i Hoekstra jsou hráči podobného střihu (ne náhodou Hoekstra Aldriche nahrazoval před lety u Whitesnake) a i basisté Pilson a Blades pocházejí ze stejné školy losangeleského boomu konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Sem hudba Revolution Saints znovu směřuje a stejně jako předchozí desky je nasáklá odkazem takových velikánů Journey. Jejich vliv postupuje celou deskou, Castronovo se mu nebrání (vždyť je jedním z nich…) a nechává jej volně plynout v sympaticky krotkých melodiích, vypjatých refrénech či hromových kytarových sólech. Ze všech skladeb, ač na nich pracovala i řada externích autorů, včetně kytaristy švédských Treat Anderse Wikströma, je znát americká škola tamního hard rocku. Tentokrát uvěřitelná…
Muzikanti jsou zjevně ve formě. Možná se chtějí napoprvé ukázat v co nejlepším světle, a tak doslova excelují v žánrově ukázkových skladbách - v největším hitu alba „Crime Of The Century“, či v baladě „Once More“, v níž Castronovo žene do poloh, v nichž je jasné, že zpívat se učil od Stevea Perryho, do jehož projevu má v této skladbě hodně blízko. Obě skladby, společně s titulní „Eagle Flight“ a chladnou „Need Each Other“ nejlepší kompozice desky, ukazují nejlépe, že forma Revolution Saints je o něco vyšší než na předchozích dvou počinech, přičemž „Light In The Dark“ můžeme považovat za nejslabší počin této party. Na pomyslném trůnu sedí osm let starý debut, ale tentokrát nebude od věci tvrzení, že „Eagle Flight“ se na post nejlepšího alba Revolution Saints bude drápat rovněž.
Castronovova parta přežila výměnu důležitých členů bez úhony. Nabízí znovu hudbu, která bude po chuti zejména starým fanouškům amerického AOR či glam metalu rádiového střihu ve stylu Night Ranger či Bon Jovi. Revolution Saints v tomto stylu asi zklamat nedokážou a ukazují, že občas se mezi superskupinami vyloupne projekt, který dává smysl. V případě Deena Castronova je to tak vesměs pokaždé.
|
