Heavymetalové Japonsko osmdesátých let, to zdaleka nebyli jen Loudness, kapele kytaristy Akiry Takasakiho zdatně šlapala na paty neméně instrumentálně zručná parta Anthem. I když vydávala debut v době, kdy Loudness vyrazili do světa s průlomovým dílem „Thunder In The East“, brzy si obě kapely konkurovaly, ač přece jen Anthem minulo kultovní postavení jako Takasakiho partu. Drobné, spíše přátelské rozmíšky z osmdesátých let, jsou dnes minulostí a obě kapely stojí na stejné straně barikády, mají totožné fanoušky a důvody, proč pokračují po čtyřiceti letech kariéry jsou v zásadě stejné. Pořád věří heavy metalu, pořád jsou si jisti, že tenhle druh hudby potřebuje další a další alba. Naštěstí v případě Anthem i Loudness nové desky nezní nijak dědkovsky, těžkoprdelatě a příliš sentimentálně. Proto ve svém ranku obě kapely patří k těm lepším.
Největší slávu si Anthem odbyli na přelomu osmdesátých a devadesátých let. To k nim přišel současný zpěvák Yukio Morikawa a nazpíval nejlepší alba „Hunting Time“ a „No Smoke Without Fire“, která si z heavymetalového krajíce ukousla pěkné sousto a Anthem zaregistrovaly hudební tiskoviny po celé planetě. Ovšem jen na chvíli. Důvěrně známá situace ze začátku devadesátých let, kde grunge a alternativní hudba pohltily jako černá díra veškerou hardrockovou a heavymetalovou slávu, smetla i Anthem. Když se v roce 2000 vrátili na scénu, vypadalo to, že jim síly neubyly. „Heavy Metal Anthem“ byla výborná deska, která ukázala, že kapela stále drží heavymetalový prapor a rovněž se dívá i na soudobé trendy, proto se není co divit, že další alba nejsou dvojčaty starých nahrávek. Anthem pravidelně svůj klasický heavy metal zahušťují dávkou amerického power metalu a občas najdou i drobečky po groovemetalové hostině. Klasika ale má vždy navrch. Bylo tomu tak u starších alb, jen tomu tak i dnes, když si do diskografie připisují jubilejní dvacátou položku, když budeme počítat i podivné covidové album „Explosive Studio Jam“, na kterém trojici autorských skladeb doplnila kapela o covery Rainbow či Michaela Schenkera.
Novinka „Crimson & Jet Black“ je klasickou prací kapely, která se nechce vzdát vydobytých met a ještě chce ukázat, že do důchodu jí něco schází. Snaží se ze všech sil působit energicky a mladistvě, i když to místy trochu zaskřípe, a nápady, které předkládá, už nemohou soutěžit s dnešní dobou. Anthem jsou dnes staromilci, kteří nehrají stejně jako v osmdesátých letech, ale ví, že těžiště v té době leží. Díky Morikawově zpěvu zní trochu jako moderní verze Saxon, kvůli kytarovému zvuku a stylovým riffům mohou být považováni za Judas Priest ze Země vycházejícího slunce. Obojí pro ně může být lichotka, ač kapela má i přes řadu vlivů od největších klasiků vlastní tvář. A také řadu dobrých skladeb, což se na novince ukazuje. Když vytáhne spojení brilantní melodiky a bezbřehé energie, snad srovnatelné s judasovským „Firepower“ ve „Wheels Of Fire“ , je možné mluvit o heavymetalové senzaci z Japonska. Je znát, že si kapela se skladbami vyhrála a i když místy zní trochu tuctově jako v „Roaring Vortex“, pořád není skladatelská studnice docela vyčerpána.
Výhodou dvacáté desky Anthem je její pestrost. Na své si přijdou jak ti, kteří preferují v hudbě dravost a rychlost, protože jsou zde „Wheels Of Fire“, „Danger Flight“, úvodní „Snake Eyes“ nebo ostrá, skoro až speedmetalová „Blood Brothers“, tedy žánrové hitovky, ale i věci komplikovanější. Mezi těmi lze ocenit instrumentálkou „Void Ark“, v níž jako kdyby Anthem brali inspiraci od epicky laděných chvil Stratovarius či z legendárních okamžiků Rainbow. Ještě většího dotyku mystična se posluchačům dostane v předposlední „Mystic Circle“, v níž kapela sází nejprve zahuštěné riffy po vzoru starých Savatage, refrén pak táhne zcela odlišným směrem, až někam ke vzletným melodickým chvilkám, ve kterých Morikawa odhazuje byfordovský výraz a sápe se do větších výšek, v nichž nečekaně dokáže pracovat s melodickými plochami, čímž skladba získává na hitovosti a líbivosti. Vrací Anthem více do osmdesátých let, což je na desce místo takřka ojedinělé.
Anthem ukazují, že mohou být bráni za heavymetalovou jistotu. Kapel, o kterých se toto tvrdí, je hodně, ovšem japonská čtveřice do této škatulky zapadne zcela oprávněně. Nadhled ostřílených muzikantů, kteří spolu hrají už desítky let (kromě bubeníka Isamy Tamary) se nedá přehlédnout a dělá z desky velmi dobře poslouchatelnou záležitost. V žánrové škatulce ji lze označit jako „je potřeba slyšet“.
|
