Pražské Futurum hostilo 3.5.2023 akci, která přivábila fanoušky zaměřené na melancholické odstíny metalu. Soupiska koncertu slibovala zajímavý doom metalový zážitek a kapely dostály svému věhlasu.
V sedm hodin začali hrát italští Shores Of Null a měli před sebou již velmi pěkně našlapaný klub. Nebylo vyprodáno, ale přesto bylo Futurum pěkně zaplněné, aniž by se lidé na sebe lepili. Prostě pohoda. Shores Of Null začali pěkně zostra, tedy v rámci doom metalového rytmu. Kdo je neznal, musel být příjemně zaskočen profesionalitou a umem kapely. Především zpěvák Davide Straccione doslova uhranul svým výkonem. Perfektní growl (pěkně křaplavý, místy až blackově laděný) a suverénní čistý zpěv byla radost poslouchat. Kapela hrála drtivou většinu setu skladby z novinkového alba „The Loss Of Beauty“ a několik songů (především „Destination Woe“) ukázalo, že skupina umí skládat nefalšované hity. Shores Of Null se většinu koncertu pohybovali ve středním tempu, což odhalilo ne úplně pozitivní věc, totiž že se po čase dostavuje repetetivnost. Jediné zrychlení přinesla až závěrečná, téměř blacková, „My Darkest Years“, jinak to bylo víceméně stále to stejné. Čtyřicet minut bylo tak akorát a Shores Of Null zanechali velice příjemný dojem. Věřím, že o kapele ještě v budoucnu uslyšíme více. Má na to.
Playlist: Destination Woe, Nothing Left to Burn, Quiescent,The Last Flower, Black Drapes for Tomorrow,A Nature in Disguise,Darkness Won’t Take Me,My Darkest Years
Avatarium jsou také doom metalovou kapelou, nicméně žánr obohacují o více než výrazné prvky rocku sedmdesátých let, klasického hard rocku. Švédi byli nejjemnější a nejmelodičtější kapelou večera, ale jejich set měl i pořádnou dávku tvrdosti. Základem byl výtečný zvuk, mohli jste si užít všechny nástroje i zpěv a díky tomu v tvrdých pasážích vynikly riffy drsné jako skála. Nad vším čněl fantastický hlas Jennie-Ann Smith, která si publikum snadno podmanila. Koncert Avatarium měl vzestupnou tendenci, v prvním songu se rozehřívali, rozkoukávali (Jennie působila trochu nervózně), aby se dostali až k hudebním výšinám. Páteři show byly poslední dvě desky, absolutním vrcholem setu se stala „Pearl And Coffins“ z alba „Girl With the Raven Mask“, která by mohla být songem k nějaké Bondovce (vždy na mě dělala ten dojem). Jennie-Ann kouzlila s hlasem a Marcus Jidell ukázal jako opravdový kytarový hrdina, když si pódium sólem ukradl pro sebe. Občas to vypadalo, že je snad v nějakém kytarovém tranzu. Avatarium působili sympaticky a semknutě, přičemž i nálada v publiku stoupala. Druhá polovina koncertu byla naprostá hudební extáze. Avatarium působili naživo ještě lépe než na deskách, a ukázali, že doom metal může mít mnoho podob a je skutečně zábavný. Fantastický koncert!
Sympatické bylo, že Avatarium dohráli a šli ke svému merchi, kde si každý s nimi mohl popovídat, vyfotit se a nechat si podepsat CD či LP.
Playlist: Stockholm, Rubicon, Porcelain Skull, Pearls and Coffins, God Is Silent, The Fire I Long For, Nocturne, Girl With the Raven Mask, Moonhorse
Swallow The Sun byli headlineři, ale hráli jen asi o deset minut déle než Avatarium. Swallow The Sun jsou v ČR častým hostem a není divu, že tu mají pevnou fanouškovskou základnu. Už s prvními tóny „Enemy“ bylo v publiku znát, že se na kapelu všichni těšili. “Enemy“ je hitovka z nové desky „Moonflowers“, ze které skupina postupně zahrála čtyři skladby (takže polovinu alba). Novinky prokládali Finové osvědčenými hitovkami „Falling World“, „New Moon“, „Firelight“ nebo „10 Silver Bullets“, která tentokrát nevyzněla tak dobře jako na desce. Swallow The Sun měli sice dobrý zvuk, ale v porovnání s předchozími kapelami to bylo horší. Zejména zpěv zůstával občas utopený, navíc Mikko Kotamäki zněl místy trochu nejistě. Growl a blackové křepčení bylo v pořádku jako vždy, ale v čistém zpěvu zaostával. Ne, že by zpíval špatně, ale tak nějak potichu, jako by jeho hlas neměl obvyklou sílu. Ovšem i na deskách Mikko často spíše recituje, šeptá nebo smutně vypráví. Částečně šlo o problém nazvučení, nicméně se dá říci zcela jasně, je Swallow The Sun chybí hlas Jaani Pehua, bývalého klávesáka kapely, který skvěle na koncertech obstarával výšky a mohli jste si také užít dvojhlasné vokály. Minule v Plzni vokálně působil koncert lépe.
Výkon kapely splnil veškerá očekávání. Hudebníci přišli tradičně v černých kapucích a působili správně doom metalově introvertně. Mikko vždy ohlásil následující skladbu, ale do dalších debat se nepouštěl. Ostatní své hraní podporovali pro ně typicky trhanými pohyby (hovořím o baskytaristovi Mattim a kytaristovi a srdci kapely Juho Raivovi), ale do obličeje jste jim kvůli kapucím moc neviděli. Kapela proto vypadala jako tajemné a melancholické těleso, což s hudbou skvěle korespondovalo.
Koncert měl skvělou dramaturgii. Nové skladby fungovaly parádně, hitovky těšily, poslední třetina koncertu pořádně přitvrdila. „This House Has No Home“ nabídl black metalovou vichřici a dodal show rychlost a ohromnou energii. V závěru skladby se Mikko střídal v křepčení s kytaristou Juho Räihäou (ten vokálně vypomáhal i v dalších písních) a spolu vytvářeli extrémně dlouhý blackový řev. Následovala black metalem nasáklá „These Woods Breathe Evil". Konec patřil již tradičně „Swallow“, což nikdy nezklame, ačkoliv ji člověk očekává a nepřekvapí ho. Bylo škoda, že kapela nezahrála více skladeb, protože bavila a skvělých songů má na rozdávání. I když to pěvecky nebylo dokonalé a Swallow The Sun už měli lepší vystoupení, opět potvrdili, že jsou doom metalovým úkazem a zcela originální kapelou, na kterou se vyplatí jít. I naživo dokáží předat silné emoce.
To platí pro celý večer, všechny kapely podaly výborné výkony (Avatarium takřka z říše snů) a atmosféra ve Futuru byla velmi příjemná. Troufnu si říci, že snad nikdo neodcházel zklamaný, a kdo přišel, dostal nejlepší doom metalový zážitek.
Playlist: Enemy, 10 Silver Bullets, Falling World, Keep Your Heart Safe From Me, Firelights, New Moon, Woven Into Sorrow, Stone Wings, This House Has No Home, These Woods Breathe Evil, Swallow (Horror, Part 1)
|
