Stále platí, že The Damned je jedna z kapel, která pomohla na svět klasickému britskému punku model 1977, ale rozhodně neplatí to, že by u tohoto stylu zůstala. Klasický výraz, který si člověk spojuje s revolucí anarchie a číraté módy opustila velmi záhy a už v roce 1980 ukázala na počinu „The Black Album“, že umí zahrát i pořádný kus psychedelie, aby o dva roky později nabrala zcela jiný směr, což korunovala v létě 1985 gotickým monolitem „Phantasmagoria“. Evoluce to pro The Damned byla zásadní. Ač se kapela v druhé polovině osmdesátých let takřka na deset let odmlčela, další roky ukazovala jak punkovou, tak gotickou tvář. Pozbyla své výsadního postavení, ale to dnes nemají ani Sex Pistols, protože punková revolta je záležitost pětačtyřicet let stará a už spíše patří do učebnice hudebních dějin. The Damned, dnes snad jediní pohrobci a pamětníci ikonického turné „Anarchy In The UK“, jsou zde pořád a kupodivu ještě vydávají nové desky, velmi vzdálené od toho, co představovali na „Machine Gun Etiquette“ či na „Phantasmagorii“.
I když loni proběhl reunion se dvěma členy klasické sestavy kytaristou Brianem Jamesem a bubeník Ratem Scabiesem, ani jeden členem The Damned už není. Prapor dál drží jen zpěvák Dave Vanian a kytarista (v punkových časech basista) Captain Sensible. Jsou nositeli tradic kapely, i když je jim hodně přes šedesát. Můžeme k nim řadit i basistu Paula Graye, jenž byl členem The Damned na začátku osmdesátých let a znovu se ke kapele připojil na poslední desce „Evil Spirits“. I když všichni tři mají zásluhy na tom, co kapela představovala v dobách největší slávy, tvoří dnes hudbu trochu jinou. Méně punkovou, méně gotickou, více písničkovou, přístupnější a rockově přímočarou. Pro kapelu, která toho má za sebou tolik jako The Damned a jejíž členové začali ukrajovat z důchodového věku, je to věc docela logická a pochopitelná. Kdo by od chlápků v letech chtěl slyšet nové variace na skladby „Love Song“, „Neat Neat Neat“ nebo „Fan Club“..?
The Damned stojí na pevném Vanianově hlasu, který se usadil v poloze někde mezi drzým punkovým hejskovstvím a hlubokým gotickým hlasem, a na Sensiblově kytaře, která odmítá být punkově rvavá a spíše si pohrává s různými motivy, v nichž není nouze o názvuky blues, country a prvky gotiky. Dohromady vše funguje náramně. Méně ve chvílích, kdy si kapela zahraje na závěr sedmdesátých let v úvodní „The Invisible Man“, v níž nasadí punkové tempo (snad jen aby se neřeklo), ale o to více v hloubavější „Western Promise“, potemnělé skladbě, ve které si svůj nezbytný part odehraje saxofon. O takové pestrosti a variabilitě dnes The Damned jsou a na takových místech jim to sluší nejvíce. Dokáží desku rozzářit do větší krásy, než tomu bylo v minulosti, bez toho, aby kapela jakkoliv popírala svou vlastní osobitost. Mluvit lze jen o přirozeném vývoji.
V případě „Darkadelic“ můžeme mluvit o staromilském kousku, kapela nejvíce vzhlíží ke kořenům rock n`rollu. V „Motorcycle Man“ atmosférou evokuje padesátá léta, v „Leader Of The Gang“, v níž se ohlíží za podivným životním pádem Garyho Glittera, je o dekádu mladší. Lze jí to věřit, protože Vanian, Scabies i Gray v tom vyrostli a tak vědí moc dobře, jaké skladby píšou. Vrchol těchto tendencí The Damned docílí v závěrečné „Roderick“, v níž vystupují z rockové skořápky, odhazují i písničkářský naturel většiny alba a přicházejí s tesknou kabaretní atmosférou, poznamenanou náladou meziválečného Německa a rozehrávají jakousi bizarní stínohru, při níž chtějí posluchače nutit tu ke smíchu, tu k pláči a jinde zase k zamyšlení. I to jim lze přičíst k dobru, protože atmosféra na konci desky je vygradována skoro až k prasknutí.
Angličané s „Darkadelic“ dokáží potěšit staré fanoušky. Ti stárnou s nimi a také nemají potřebu celému světu ukazovat vztyčený prostředníček. A kapela o to míň. Jsou z ní cítit obrovské zkušenosti i nadhled. Z toho „Darkadelic“ čerpá největší sílu, když ukazuje, jak i někdejší punkoví rebelanti dokáží stárnout se ctí jako vyrovnaní umělci. Když si tohle uvědomí, nemůžou natočit špatnou desku.
|
