Těžko čekat, že by dnes někdo z bývalých členů Sex Pistols točil desky, jako bylo dílo „Never Mind The Bollocks… Here`s The Sex Pistols“, či přišel s revoltou v duchu „God Save The Queen“ a „Anarchy In The U.K.“. Johnny Rotten se dávno vrátil ke svému jménu John Lydon a v současnosti připravuje novou desku post-punkových Public Image Ltd, kytarista Steve Jones se stal vegetariánem a po prodělaném infarktu v roce 2019 pověsil muziku v podstatě na hřebík. Bubeník Paul Cook se věnuje kapele The Professionals a basista Sid Vicious už skoro pětačtyřicet let očichává květiny zespoda. Velmi důležitým členem krátké historie největší punkové kapely světa byl i původní basista, předchůdce Sida Viciouse Glen Matlock. Ten se ukázal být pravděpodobně nejpilnější. Po vyhazovu od Pistolí (údajně proto, že se příliš myl a měl rád The Beatles) zakotvil u Iggyho Popa nebo u The Damned.
V osmdesátých letech působil spolu se členy New York Dolls či Philem Lewisem z L.A. Guns v kapele The London Cowboys, ovšem druhý dech chytil v polovině devadesátých let. Znovu se začlenil do Sex Pistols, ale především se vydal na sólovou dráhu, ke svému jménu občasně připojil i kapelu The Philistines. To je stav, který trvá dosud, ačkoliv novinku „Consequences Coming“ vydává pouze pod svým jménem. Není to něco, co by znamenalo větší změnu, protože odchylky mezi sólovými deskami a deskami vydanými pod názvem Glen Matlock & The Philistines, jsou zanedbatelné. Glen si vypiloval vlastní styl, který těží částečně z pistolovského punku sedmdesátých let, ale mnohem více si zakládá na klasické stavbě písničky. Nemá rebelantský ksicht jako v době, kdy je dal dohromady Malcolm McLaren, zato ukazuje, že je zručným instrumentalistou, který není nucen k tomu, aby na baskytaru drhnul pár tónů a flusal po lidech pod pódiem.
Nová Matlockova deska (stejně jako ty předchozí) není pro posluchače, kteří bazírují na „Never Mind The Bollocks“. Přestože pro Glena je pokrok či moderna v zásadě sprosté slovo, jde na to úplně jinak než v sedmdesátých letech. Jeho rukopis se podobá legendárnímu songwrittingu Johnnyho Thunderse, ačkoliv Matlockovy skladby jsou více učesané a mají jasnější strukturu. Jsou navýsost uvěřitelné a proto nevadí, že Glen není bůhvíjaký vokalista, protože v jeho hlase cítíte jistotu, letité zkušenosti a také silný bluesový akcent. Důležitá je práce s melodiemi. Ty jsou místy docela drze vystavěné, jinde dokáží pohladit po duši, v obou případech dávají skladbám jasný řád a schéma, které ocení i dávno vyklidnění fanoušci původních Pistolí. K jejich odkazu se Matlock hlásí zejména ve využívání různých zkratek a narážek na společenské nešvary, protože zpívat výhradně o lásce by v jeho věku bylo trochu podivné a k jeho naturelu by to nepasovalo.
Glen si už od úvodní „Head On A Stick“ bere inspiraci ze starého rock n`rollu šedesátých let, nejen proto, že na něm vyrostla celá punková generace, ale protože je mu tento styl nejbližší. Využívá i vícehlasů, které k němu patří, nemazlí se ani s úspornými kytarovými sóly, o která se buď postaral sám nebo je svěřil dlouholetému spoluhráči Davida Bowieho Earlu Slickovi. I z nich lze cítit původní duch rock n`rollu, jenž je místy pojen s bluesem jako v „Magic Carped Ride“, či větším punkovým akcentem ve dvojici „Step In The Rigfht Direction“ a „Something `bout The Weekend“, která v centru alba vlévá desce další porci energie. Potěší i typicky barová balada „Tried To Tell You“, která je na albu ojedinělá, ale o to větší službu pestrosti na desce udělá. Odkapává z ní nostalgický balast, možná i touha po vrácení se (aspoň na skok) do starých časů, ale to není nic, co by se Glenovi mělo vyčítat, vždyť je jedním ze zasloužilých muzikantů, kteří si mírnou dávku sentimentu mohou dovolit. Má totiž na to…
Desek jako je „Consequences Coming“ je třeba čím dál více, protože začínají být vzácné. Muzikantů, kteří ukazují, jak se hrála hudba za starých časů, kdy rock n`roll byl průkopnickou formou zábavy, už zase tolik nehraje a těch, kteří svou tvorbu dělají na úrovni Glena Matlocka je ještě míň. Na desce je znát, že Sex Pistols netvořila jen čtveřice neumětelů (ano, jistě… Sid Vicious), ale byla to parta, která přes naprosto odlišnou prezentaci byla plná velice dobrých, talentovaných muzikantů.
|