Kdo by to byl řekl, že Winger se ze slavné glam metalové plejády osmdesátých let, kam však byli hozeni zejména kvůli účesům a pestrým hadrům, budou ve dvacátých letech tohoto století dost možná nejuznávanější kapelou scény? Většina kapel z té doby dnes materiál netvoří, a těch, které jej tvoří ve stejné kvalitě jako kdysi, je ještě daleko méně. Winger tohle bylo dáno a pro muzikanty je to velké zadostiučinění za to, co museli vytrpět za nechutnosti v první polovině devadesátých let, kdy vydali své nejlepší album „Pull“. To v roce 1993 zcela propadlo a Winger to na další řadu let zastavilo. Radost z toho měl snad jen Lars Ulrich, který do plakátu Kipa Wingera v metallicovském klipu „Nothing Else Matters“ házel šipky. Nejpozději na „Pull“ kapela našla svou pravou tvář a vytřela s ní zrak všem pochybovačům, kteří ji na základě povrchních hitů jako „Seventeen“ házeli do stejného pytle jako jednohitové zázraky, které nikdy nepřekročili stín sunsetstripovských hospod.
Prakticky v jeden termín vydává desku Metallica a vydává jí i Winger. Řevnivost vyprchala, když se James Hetfield Kipovi za plakátový incident omluvil. Na novou desku Metallicy čekal celý svět, aby ji vzápětí odmával jako nudnou kopii minulosti, na nové album Winger čekali fajnšmekři. A ti zklamáni být nemohou. Kapela nikdy nevydala špatné album, ač leckdy zamířila do méně přístupných končin, pořád si uchovávala jistou porci hitovosti, spojenou s úchvatnými instrumentálními výkony ve stylu progresivního rocku a metalu. Na deskách „4“ a „Karma“ směřovali Winger spíše ke složitějšímu vyznění, na devět let staré nahrávce „Better Days Comin`“ působili pozitivnějším dojmem, přístup znovu zjednodušili, že se skoro dotkli atmosféry desky „In The Heart Of The Young“. Otázka byla, jak na tom budou na zbrusu nové kolekci „Seven“. Kip Winger i kytarista Reb Beach tvrdili, že se bude jednat o „hodně heavy, hodně progressive“ album, což až tak pravda není. Winger se podařilo vybalancovat obě tváře, což se jim výtečně zadařilo na „Pull“ a výsledkem je deska, kterou lze popsat jako nejzdařilejší dílo od roku 1993. A to má velkou váhu.
Winger vytvořili velice silnou kolekci, na které nastavují přívětivou tvář, která lehce dokáže korespondovat s někdejší příslušností ke glam metalovému hnutí, ale ukazují i ostřejší zoubky a ke slovu se dostává jejich progresivní stránka. Když na toto dojde, album začne tíhnout k temnotě a metalovému znění. Ale jen do té míry, aby si kapela zachovala klasický výraz a neodradila fanoušky, kteří kdysi milovali „Can`t Get Enuff“, „Hungry“ nebo „Miles Away“. Tak velké stadionové hity nová deska nenabízí, ale když se do věci vloží hitmaker Desmond Child jako spolutvůrce úvodní „Proud Desperado“, je z toho skladba jako hrom. Tvrdá, pevná a zároveň hitová a nápaditá, čímž je dozajista jedním z vrcholů desky. Ne jediným, tak dobrých skladeb je zde celá řada. Očekávatelně jsou to zejména ty, v nichž Winger zbytečně nevrší příliš mnoho not, nekomplikují aranže a nesnaží se být „Dream Theater hair metalu“, jak se jim jeden čas říkalo.
Vedle „Proud Desperado“ zaujme zejména „Tears Of Blood“, v níž se střídají potemnělé sloky uvolněné refrény, které patří k nejlepšímu, co kapela v postcomebackové éře natočila. Fungují také částečné (či spíše pocitové) návraty do minulosti. „Heaven`s Falling“, „Ressurect Me“ a „It`s Okay“ s nakažlivě rock n`rollovým základem, která zamíří až do dob debutu, kdy se kapela nejvíce blížila k typicky americkému hard rocku, „Voodoo Fire“ může evokovat progresivnějši laděné věci z druhé poloviny „In The Heart Of The Young“. Překvapení připraví balada „Broken Glass“, která ani v nejmenším neodkazuje na slavnou „Miles Away“, zní spíše jako kdyby vypadla ze sólových desek Kip Wingera, především ze „Songs From The Ocean Floor“. Má silné vnitřní sdělení, lehce alternativní příchuť a je z ranku skladeb, které dokáží vyvolat husí kůži. Velmi silná je i druhá pomalejší věc, závěrečná „It All Comes Back Around“, jež má podobně dramatickou stavbu, ale mnohem více staví na klasickém hardrockovém základu. Z ostatních skladeb, které o něco více zapadají do proklamovaného popisu „více heavy, více progressive“ nejvíce zaujme „Do Or Die“ a o něco méně „One Light To Burn“, „Time Bomb“ a „Stick The Knife In And Twist“, ovšem ani ty nelze považovat za položky slabé.
Deska si drží vysokou úroveň i kvůli nestárnoucímu hlasu Kipa Wingera, který zní stejně svěže jako v dobách „In The Heart Of The Young“ či „Pull“, díky čemuž hudba jeho kapely nemá šanci zestárnout. „Seven“ jako kdyby popírala zákonitosti přírody, Winger na ní zní jako na vrcholu sil, přičemž se soudilo, že si svůj zenit odbyli před třiceti lety. A jestliže nejsou na komerčním vrcholu, o uměleckém se dá mluvit stále. Vlastně celou dobu trvání jejich kariéry.
|
