Jak moc je ještě relevantní Nová vlna britského heavy metalu, která bývá historiky ohraničována pětiletkou 1979 až 1984, se snaží každoročně odpovědět řada kapel, která si v té době udělala jméno. Nejsilněji mezi nimi rezonovali Iron Maiden a Def Leppard, stejně jako dávní mentoři Judas Priest, ovšem ti mantinely trendu přerostli už dávno. A pak je tu zástup (tehdy druholigových) kapel, které se dávný prapor snaží pořád pozvednout. Mezi nimi jsou (možná jako nepsaní vůdci) Tygers Of Pan Tang, nezmaři z anglického přístavního města nedaleko skotských hranic Whittey Bay, kteří mohli být tak dobří, že by konkurovali Iron Maiden. Jenže vše nabralo jiný směr a Tygers místo ve světových halách a stadionech hrají spíše po klubech. Ale už se přesunuli do kategorie heavymetalových legend. Dlužno říci, že docela zaslouženě. Že tuto poctu nechtějí zadarmo, dokazují jejich novodobější počiny, které patří z post-NWOBHM děl k tomu nejlepšímu.
Když pomineme osmdesátá léta, kdy byli Tygers Of Pan Tang nejsilnější a vydali nejlepší album „The Cage“, důležitý pro jejich historii byl rok 2004. Tehdy je posílil italský zpěvák Jack Meille, který se záhy stal zásadní postavou a jasným pokračovatelem tradic Jesse Coxe i výtečného Jona Deverilla. Meillem nazpívaná deska „Animal Instinct“ odstartovala současnou éru kapely, která trvá dodnes i přes změny v sestavě, při kterých v ní zůstal jen kytarista a zakládající člen Robb Weir, bubeník Greg Ellis a Meille. Skutečnost, že před natáčením novinky „Bloodlines“ se znovu uskutečnila změna na postu doprovodného kytaristy a basisty až tak důležitá není. Kontinuita s minulostí je zachována díky Weirovy, sílu a energii dodává Meille. Víc pro kapelu není třeba. Tohle je záruka, že každá další deska bude navazovat se ctí na práci z osmdesátých let, i když se jí nebude snažit přiblížit na dostřel. Prostě nová éra Tygers Of Pan Tang má rovněž svou charakteristiku. A „Bloodlines“ ji vystihuje takřka dokonale.
Není to album přelomové nebo jiné než ostatní, přesto má svoje kouzlo. Spočívá především v přesvědčivém songwrittingu, i v suverénních výkonech muzikantů, z nichž vyčnívá Meilleho silný a melodický hlas. Svým projevem táhne Tygers Of Pan Tang spíše k hard rocku, protože Robb Weir byl vždy kovaný metalista, který v osmdesátých letech, kdy jeho kapela směřovala k pompéznějšímu americkému zvuku, značně trpěl. „Bloodlines“ může být stejně dobře klasickou post-NWOBHM i hardrockovým dílem, pod které se podepisuje zkušená kapela. K tomu směřují zejména silné refrény, které v „Back For Good“, „Edge Of The World“ nebo v baladě „Taste Of Love“ mají stadionový rozměr. To novinku spojuje s „The Cage“, jíž je léta vyčítáno, že se na ní Tygers Of Pan Tang zaprodali americké komerci, ale která je nejdotaženějším albem jejich klasické éry.
Na „Bloodlines“ nelze nahlížet jako na „The Cage“ roku 2023. Podobnost je v tom, že Tygers Of Pan Tang využívají větší množství melodických postupů, než tomu bylo na předchozích post-comebackových albech, ale jsou i místa, v nichž dokáží pořádně hrábnout do strun a zařadit vyšší rychlostní stupeň. Nejlepším příkladem je ukázková heavymetalová škola „Fire On The Horizon“, v níž kapela dokáže konkurovat dravosti Judas Priest, či „Kiss The Sky“, ve které jako kdyby kapela chtěla poukázat na nejsilnější chvíle Nové vlny britského heavy metalu. V podobných intencích se pohybuje známá „A New Heartbeat“, která nedávno vyšla na stejnojmenném EP. V jejím případě jsou to zejména kytary Robba Weira, které skladbu táhnou k heavymetalové příslušnosti, i když zapamatovatelný, zpěvný refrén ukazuje, že hitparádové ambice (bavme se pouze o hitparádách rockových) kapele nejsou cizí.
„Bloodlines“ je velmi sympatická práce. Až by se dalo říct, že dokáže konkurovat dílům klasickým a za sebou nechat všechna alba, co Tygers Of Pan Tang vytvořili od osmdesátých let. Je znát, že spolupráce Meille – Weir se zlepšuje s každým dalším dílem, a že oba novici, kytarista Francesco Marras a basista Huw Holding do kapely zapadli výborně. Teď už jde jen o to vysokou formu udržet.
|
