Jako dva kohouti na jednom smetišti, tak s odstupem času popisoval vztah s Yngwiem Malmsteenem zpěvák Jeff Scott Soto, který byl v době, kdy vyšla Malmsteenova druhá deska „Marching Out“ už de facto pryč z kapely. Situace si žádala rozřešení a jelikož by bylo krajně nelogické, aby kapelu opouštěl Malmsteen, musel pryč Soto. Jeho místo zaujal Malmsteenův objev Mark Boals, jenž předtím koketoval s koncertní kapelou Teda Nugenta a nějaký čas strávil na turné s bluesrockovou stálicí Savoy Brown. „Vstoupit do Malmsteenovy kapely pro mě znamenalo vstup do rockové extratřídy. Tedy aspoň v tu chvíli,“ popsal začátek spolupráce Mark Boals. Řešit se musel i baskytarový post, který opustil Marcel Jacob, jenž zamířil zpět do Švédska. Jeho nástupcem se stal Wally Voss. Ten měl dosud zkušenosti jen z pochybných lokálních kapel Pearl či Front Runner, což v Yngwiem vzbuzovalo jistou míru pochybností, ovšem tenkrát neměl moc na výběr a Vosse do kapely přijal. Alespoň zatím jako záskok.
Malmsteenova hvězda stoupala. Debutové album připravilo živnou půdu a ukázalo, o jak velký talent se v případě mladého Švéda jedná, „Marching Out“ ukázalo směr, jakým se měla jeho kariéra ubírat. Nešlo donekonečna stavět na instrumentálních pasážích, kam se kytarista snažil propašovat co největší množství tónů v jedné sekundě, už šlo především o skladbu, která by měla možnost dostat se do mainstreamových hitparád. S takovým přístupem kapela vstoupila do studia, v němž měla připravit třetí album, nazvané prostě „Trilogy“. Kalich hořkosti si musel vypít basista Voss, kterému zůstaly dveře do studia zavřené. Malmsteen se rozhodl nedat mu důvěru a chtěl se o veškeré party postarat sám. Voss byl utvrzen v tom, že se s ním do budoucna příliš nepočítá. Zatím Malmsteenovi výpověď nedal, ale celá situace pro něho nebyla moc příjemná. Vyčkával, ale jeho dny v kapele se sčítaly.
„Trilogy“ znamenalo změnu v tom, že Yngwie se na něm už neschovával za název Rising Force, který měl snad být jménem kapely, ovšem nakonec bylo rozhodnuto o jeho škrtnutí, jako potvrzení faktu, že se jedná o sólové album švédského kytaristy. Bylo sice dobrý krok, ale i s ním rostla Yngwieho chuť. Zkazky o jeho arogantním chování se z úzkého okruhu spolupracovníků pomalu šinuly do světa, ovšem když přišel se singlem „You Don`t Remember, I`ll Never Forget“, byly zapomenuty. Jestli se mu na „Marching Out“ podařilo umístit „I`ll See The Light Tonight“, tentokrát se mu s úvodní skladbou povedlo zasáhnout přímo střed komerčního myšlení. Souhra kláves a kytar, ač poplatná době, působila značně přitažlivě a v době, kdy krajané Europe dominovali hitparádám s „The Final Countdown“, měl Malmsteen podobné želízko v ohni, jen vypracované v jeho osobitém stylu.
Aby neurazil kované metalisty, nasadil na druhou pozici speedmetalovou jízdu „Liar“, z níž je patrné, kde inspirace pro prvotní alba čerpal Timo Tolkki a jeho Stratovarius. Koneckonců Malmsteenův klávesista Jens Johansson se v polovině devadesátých let stal členem této švédské party. S podobným zápalem se kapela pouští do dalších energických věcí „Fury“ a „Magic Mirrors“, které lze rovněž (v případě druhé s přivřením obou očí) zahrnout do speedmetalové škatulky. Zbytek alba osciluje mezi klasický hard rockem, jenž nezapře silné ovlivnění Rainbow a neoklasicistními postupy, které nechává Malmsteen naplno vyniknout i instrumentálce „Crying“ (chytře nasazené po další hitové věci „Queen Of Love“) a v závěrečném megaopusu, znovu čistě instrumentální, egomanické „Trilogy Suite Op: 5“. Ta v sedmi minutách docela dobře shrnuje základ Malmsteenovy sólové tvorby. Tenkrát mu to ještě fanoušci slupli i s navijákem.
„Trilogy“ představuje další stupínek ve vývoji rané Švédovy kariéry. Je velmi důležitou součástí diskografie, protože ukazuje postup k větší skladbové vypulírovanosti a kompoziční vypiplanosti. Je pestřejší než „Marching Out“. Ukazuje ostré zoubky v rychlých metalových jízdách, ukazuje i mnohem jemnější tvář a také ukazuje, že hrubá, neotesaná síla debutu „Rising Force“ je více civilizována a že Malmsteen při tvorbě instrumentálek nevyužívá jen hbité prsty, ale dokáže u nich i přemýšlet. „Trilogy“ představovala dosud nejlépe hodnocené album jak ze strany širší veřejnosti, tak kritiky. Ne náhodou se v konečném součtu stala úspěšnější než obě předchozí desky a jen podpořila Malmsteenovo už tak velké ego. To úplně nevyhovovalo zpěvákovi Marku Boalsovi, který kapelu opustil uprostřed propagačního turné. Na pár koncertů jej nahradil předchůdce Jeff Scott Soto, ovšem ani to nemělo být dokonalé řešení.
Hledání zpěváka pokračovalo, vydavatelské firmě se povedl mistrovský kousek, když se dokázala domluvit s Joem Lynnem Turnerem, někdejším vokalistou Rainbow, kapely kytaristy Ritchieho Blackmorea, jenž byl Malmsteenovým největším vzorem. „Já jsem ho vůbec neznal, takže jsem si musel jeho desky naposlouchat. Se spoluprací jsem souhlasil pod podmínkou, že nebudu jen zpívat, ale také skládat. Yngwieho jsme vnímali jako fenomenálního kytaristu, ale jen jako průměrného skladatele,“ popsal Turner svůj nástup k Malmsteenovi. Tisk se rozplýval nad touto spoluprací, vytahoval superlativy. Ovšem brzy se stala událost, která mohla celou pohádku klidně ukončit, protože Yngwiemu skoro zazvonil umíráček…
|
