„Lidsky jsme si sedli a v Los Angeles pařili tři dny,“ vzpomínal na rok 1987 zpěvák Joe Lynn Turner, „Yngwie osciloval mezi dvěma polohami – arogantním idiotem a nevinným dítětem. Věděl jsem, že Malmsteena po zkušenostech s Blackmorem zvládnu levou zadní. Vrátil jsem se do New Yorku, abych si sbalil věci na delší pobyt v L.A., ale pak přišla zpráva o Yngwieho bouračce, po které upadl do kómatu.“ Lékaři mu moc šancí nedávali, protože zranění, které Malmsteen utrpěl při automobilové nehodě, byla rozsáhlá, jeho šance na přežití nebyla vysoká a na návrat k normálnímu životu takřka nulové. Turner u vydavatelské firmy vyžebral peníze na to, aby měl Malmsteen nejlepší lékařskou péči. Ve chvíli, kdy se kytarista začal probouzet z kómatu, bylo nejhorší zažehnáno, ovšem nikdo netušil, zda bude moct vůbec někdy normálně fungovat či hrát. Ukázalo se, že Malmsteenův mozek poškozený není, ovšem nehoda mu paralyzovala ruku, což si vyžádalo dlouhé rehabilitace. Vše se nakonec spravilo a koncem roku byl Yngwie připraven k plné zátěži.
Musel vyřešit baskytarový post, protože Wally Voss podle jeho slov nesplňoval stále přísnější kritéria, proto mu byl v době Malmsteenovy rekonvalescence navrhnut odchod. Voss se spojil s kytaristou heavymetalistů Jag Panzer Joeyem Taffollou, aby mu nahrál basové party pro sólový debut „Out Of The Sun“ a pak jeho stopa na hudební scéně zcela zmizela. Koncem listopadu 1992 se v hudebních tiskovinách objevila krátká zpráva, že Wally Voss ve věku 34 let podlehl rakovině mízních uzlin.Na začátku roku 1988 se Malmsteenovi povedl husarský kousek, neboť se mu podařilo získat další legendu do kapely, basistu Boba Daisleyho, jenž stejně jako Turner hrával v Rainbow (v jiných letech) a byl členem kapely Ozzy Osbournea, Uriah Heep či letitou oporou Garyho Moorea. Daisley se nikdy nestal plnohodnotným členem kapely (koncertní činnost po Vossovi přebral Barry Dunaway), ale zanechal znatelný otisk na albu „Odyssey“, které vyšlo v dubnu 1988.
Znovu jej ozdobil přídomek Rising Force pod Malmsteenovým jménem, ale tím není řečeno, že by se kytarista vrátil ke znění debutu či „Marching Out“. Klasický sound je sice zachován, ale autorským zásahem Turnera je jeho rukopis ohýbán a měněn směrem k civilizovanějšímu stylu. Důležité bylo angažmá producenta Jerryho Glixmana, zkušeného matadora, který se podepsal pod alba Kansas, Black Sabbath, Paula Stanleyho, Magnum či Saxon, jehož zásahem je „Odyssey“ dosud nejpřístupnější Malmsteenovo album. Kytarista, stále ještě oslaben prodělaným kómatem, rázem není středobodem nahrávky (i když jeho sóla jsou nepřeslechnutelná) a hraje mnohem více pro dobro kapely. Zvuk „Odyssey“ získal větší mainstreamovou otevřenost a díky tomu, že se na tvorbě skladeb s Malmsteenem podílel i Turner (předtím vždy všechno psal Yngwie sám), je album rozmanitější a tím pádem i lepší než předchozí tři nahrávky.
„Odyssey“ představuje vyvrcholení první části Malmsteenovy kariéry a lze jej řadit mezi zásadní alba osmdesátých let. Nejen proto, že obsahuje největší Yngwieho hit „Heaven Tonight“, ale zejména proto, že Malmsteen dokázal zachytit ducha doby, a přesně vycítil, že se starými zbraněmi nelze útočit v době, kdy rocková hudba slavila největší úspěchy s velkými stadionovými hity. Věděl, jaké trendy letí, viděl obří úspěch Bon Jovi, Def Leppard, či Whitesnake a podobný koncept zasadil i do své tvorby. Jsou zde tvrdé a rychlé věci „Riot In The Dungeon“, Deja Vu“, úvodní „Rising Force“ a „Faster Than The Speed Of Light“, ale ty jsou jen třešničkou na hardrockovém dortu, jako připomínka minulosti. Největšími tahouny alba jsou skladby, které měly ambice stát se stadionovými hity. Kromě „Heaven Tonight“ jsou to výtečné „Hold On“, „Crystal Ball“, glam metalově frackovitá „Now Is The Time“ a balada „Dreaming (Tell Me)“, jež dělají z „Odyssey“ výjimečné album, čímž je navždy velebena jedinečná spolupráce Malmsteen-Turner, která se už na žádné další desce neopakovala.
„Odyssey“ patří mezi nejlepší Malmsteenova alba všech dob. Ukázala Švéda jako všestrannějšího muzikanta, který dokáže hrát i pro dobro skladby samotné a nemusí za každou cenu sólovat přes celou délku alba. Doboví kritici za to album odsoudili a tvrdili, že skoro smrtelná nehoda vzala Yngwiemu významnou část energie. Opak je však pravdou. Možná se začalo po nehodě přehodnocovat a dávná sebestřednost šla stranou. „Odyssey“ vytvořilo mustr i pro další Malmsteenova alba, čímž bývá tato nahrávka považována za jednu z jeho nejdůležitějších desek. „Naši spolupráci považuji za jeden z vrcholů své kariéry,“ řekl ke spolupráci s excentrickým Švédem Joe Lynn Turner. Ovšem ani on na pěveckém postu nevydržel.
Velmi úspěšné bylo nadcházející turné, které kapelu zavedlo i do Sovětského svazu, kde se v únoru 1989, tedy v časech, kdy se bolševické impérium začínalo hroutit, natočila první koncertní deska „Trial By Fire – Live In Leningrad“, která je považována za jasnou Malmsteenovu klasiku. Když album v říjnu téhož roku vyšlo, nebyl už kámen na kameni a Malmsteen stál sám jako osamělý a opuštěný vlk. Když turné dorazilo do svého konce, něco jako kapela Rising Force už neexistovalo. První z ní vystoupil Turner, což spustilo lavinový efekt. Najednou jejím členem nebyl basista Barry Dunaway (jeho hra je slyšet na leningradském živáku), ani bratři Johanssonové, kteří byli léta Malmsteenovou oporou. Bubeník Anders se stal vyhledávaným studiovým hráčem, aby se po roce 2000 stal pevnou součástí Hammerfall. Klávesista Jens zamířil do sólové kapely Ronnieho Jamese Dia a v roce 1995 posílil finské Stratovarius, jejichž členem je dosud. Malmsteen byl v roce 1989 znovu na startovní čáře. Měl renomé, ale nikoho, kdo by s ním jeho kariéru dál budoval.
|
