Odpověď na otázku, zda Alcatrazz přežijí rozchod s Grahamem Bonnetem, byla zodpovězena už před dvěma lety, kdy vyšlo páté album, nazvané prostě „V“. Tato nahrávka byla živější a lepší než comebacková deska „Born Innocent“, na které se představil ještě Bonnet a která se stala kamenem úrazu mezi ním a dvěma původními členy, klávesistou Jimmym Waldem a basistou Garym Sheou. Ti měli jinou představu o budoucnosti kapely, chtěli zvuk modernizovat a dostat jej více k heavymetalovému ranku, což Bonnetovi, ostřílenému klasickému rockerovi nebylo příliš po chuti. O tom, že tyto tendence byly spíše milimetrového charakteru, svědčila právě deska „V“, která ukázala typickou tvář Alcatrazz, takovou, jakou fanoušci znají ještě z dob, kdy v kapele působili kytaroví střelci Yngwie Malmsteen či Steve Vai. Přílišná změna se tehdy nekonala, Alcatrazz do svých řad uvedli nového zpěváka a,( světe div se) znovu pohrobka legendárních Rainbow, Doogieho Whitea.
Ten na „V“ odvedl docela dobrou práci, i když znovu ukázal, že pěvec Bonnetových kvalit z něho nikdy nebude. Lidsky zjevně do Alcatrazz zapadl, protože po necelých dvou letech je kapela zpět s novým materiálem, kterému zase vévodí pevný, i když místy docela zaměnitelný Whiteův hlas. Znovu je jasné, že Alcatrazz do první ligy nakouknout nedokáží, ač se o to snaží od osmdesátých let. Největší předpoklady na to měli ve chvíli, kdy od Steeler zlanařili Yngwieho Malmsteena a natočili debutové album „No Parole From Rock N`Roll“, ale tehdy to nevyšlo a dalších pár let zažívali pozvolný úpadek, který skončil v roce 1987 rozpadem. Ne definitivním, jak se tvrdilo, ale dlouholetým. Kapela se po roce 2000 začlenila mezi spolky, které jely na nostalgické vlně a na řadě turné v různých sestavách vzpomínala na své nejslavnější chvilky, až do okamžiku, kdy natočila comebackovou desku „Born Innocent“, čímž chtěla říct, že je třeba ji zase brát vážně.
Špatní nejsou Alcatrazz ani na novince „Take No Prisoners“, na které se představují znovu v jiné sestavě, neboť bubeníka Marka Benquecheu nahradil Larry Paterson, ale to je změna čistě kosmetická. Alcatrazz se znovu prezentují jako kapela tatíků, kteří vědí, jak to hrálo v osmdesátých letech, a mají ještě zbytky energie k tomu, aby točili solidní desky na pomezí hard rocku a heavy metalu. Jejich hudba je ostře nemoderní, opírající se o vlivy sedmdesátých let, ale to je věc, kterou jim netřeba vyčítat, protože kapela ví, pro koho hraje. Pro vrstevníky, maximálně pro čtyřicátníky, kteří si pamatují dozvuky slávy heavymetalové scény a proto se na „Take No Prisoners“ nehoní za bludem získání nových fanoušků, ti samozřejmě nepřibydou. Jde o to uspokojit ty stávající. A to se děje, i když se nějaké kdyby vždycky najde.
Čím Alcatrazz na „Take No Prisoners“ dokáží přesvědčit? Především zarputilostí, se kterou se drží svého kopyta - klasický heavy metal se střetává s hard rockem a výsledek je kořeněný špetkou US power metalu. Rovněž je sympatická energie, s níž se do hudby pouští, v níž lze vystopovat i mladický zápal, přestože věk muzikantů se pohybuje mezi padesátkou a šedesátkou. Ocenit lze i nadhled, který z alba sálá. O něco méně jsou přesvědčivé skladby samotné. Je jasné, že výkonům z osmdesátých let se Alcatrazz přiblížit nedokáží, „Little Viper“, „Don`t Get Mad… Get Even” s hostujícími členkami britských Girlschool, či „Gates Of Destiny“ jsou sice dobré skladby (posledně jmenovaná nejlepší na desce), ovšem v podstatě jen splňující žánrová kritéria. A tak by se dala charakterizovat celá deska, jejíž vrcholy leží v této trojici věcí, a na níž se objevují drobná zaškobrtnutí v mírně zastaralých „Strangers“, „Salute The Colour“, či ve speedovce „Alcatrazz“, z níž na míle čouhají obstarožní postupy, které dnes už zaujmou málokoho.
Větší množství skladeb, které lze považovat v nejlepším případě pouze za lehce průměrné, může za to, že „Take No Prisoners“ nedosahuje kvalit předloňské „V“ a řadí se spíše na pomyslný kvalitativní konec v kapelní diskografii. Nesklouzlo se k úplnému průměru, ale na vyskakování to také není. Alcatrazz předložili vcelku slušnou, ovšem nijak oslnivou deskou, která pravděpodobně zapadne mezi konkurenci.
|
