I když s tím mnozí fanoušci, soudě podle slušných hitparádových úspěchu poslední desky „The Quest“ nebudou souhlasit, dnešní forma Yes není na vyskakování. Když si odmyslíme nepovzbudivý fakt, že v kapele není žádný zakládající člen (kytarista Steve Howe nehrál na debutu, ani na některých novějších deskách), je toho málo, co tahle parta může nabídnout. Kromě reminiscencí na minulost, zejména na sedmdesátá léta dnešní Yes nemohou uchvátit vůbec ničím, a to i přes skutečnost, že frontman Jon Davison se už v kapele zabydlel, ač plnohodnotu náhradou za Jona Andersona nemůže být nikdy. Andersonův odchod v roce 2008 zasadil kapele největší ránu, stejně jako úmrtí dvou dalších důležitých členů, basisty Chrise Squirea a bubeníka Alana Whitea. Dnešní Yes jsou jen Steve Howe a jeho doprovodní hráči, kteří sice hrají pod jménem Yes, ale se slavnou minulostí nemají společného vůbec nic.
Zkusme se ale na jejich novou tvorbu dívat bez předsudků. Uslyšíme v ní výtečné, bezprecedentní muzikantské výkony, přičemž nad vším dominuje Steve Howe. Geoff Downes, další veterán a spolupracovník kytaristy z kapely Asia dodává potřebné patetické plochy, které mají blízko ke kýči, ale k Yes už tak nějak patří. Křivého slova se nemůže říct ani vůči novicovi za bicí soupravou Jay Schellenovi, který až takovým nováčkem není, a ani proti basistovi Billymu Sherwoodovi. Jediná výtka může směřovat k Davisonovi a jeho tenkému projevu, jeikož se pouští do výšek, které už spíše tahají za uši, než aby hudbu zdobily, ovšem to už je také kolorit kapely. Horší je to ale se skladbami samotnými. Yes prostě nudí a to navzdory faktu, že novinka „Mirror To The Sky“ dopadne o něco lépe než dva roky stará „The Quest“. O něco, ale o žádný euforických stavech při jejím poslechu se mluvit nedá.
Howeho parta navazuje zejména na práci ze sedmdesátých let, kdy byla tato formace brána jako jedna z nejvýznamnějších kapel art a prog rocku, po Pink Floyd nejvíce ceněná. „Fragile“ nebo „Close To The Edge“ byla alba, která jsou dodnes citována jako progová klasika, k níž dnešní Yes vzhlížejí. Zkrátka proto přijdou fanoušci komerčních trháků „90125“ a „Big Generator“, na nichž kapela koketovala s pop rockem a stadionovým rockem, a byla tak energická, že se o tom dnešní sestavě může jen zdát. Novinka „Mirror To The Sky“ ukazuje, jak bytostně by jí slušela hitovka jako „Owner Of A Lonely Heart“, či „Leave It“ Love Wild Find A Way“. Takové skladby ale Yes už nepíší a proto jsou jejich novější desky spíše rozpačitým a nudným zážitkem.
Stejně jako minulé album je novinka určena zarputilým yesologům, kteří nadšeně vítají každý tón Howeovy kytary či každé zmáčknutí Downesových kláves. Ti si budou v předlouhých, leckdy desetiminutových skladbách libovat, a skutečnost, že se jedná o vykrádání sebe sama a někdejší vlastní geniality jim bude ukradena. Některé předlouhé kousky fungují a hlavně „All Connected“ a „Luminosity“ dokáží vyvolat slušně magickou atmosféru, ve které budete napjatě poslouchat a necháte sebou cloumat nostalgické emoce při vzpomínce na nejlepší časy kapely. Jinde je to spíše o ztrácení se ve vlastních schématech, o produkci složité hudby jen proto, aby složitá byla. Jako příklad poslouží třináctiminutová titulka „Mirror To The Sky“, či Howeova osmiminutová preludie „Unknown Place“, která se ukáže jako nejslabší kompozice desky. Běžný posluchač mnohem více přivítá přehlednější a jednodušší věci „Cut From The Stars“, „Living Out Their Dream“, či One Second Is Enough“, představující vítaný oddych po těžkých progových epopejích.
Když bychom případ desky měli shrnout, lze konstatovat, že Yes se na ní představují jako jasná kapela za zenitem. To není nic nového pod sluncem, každý ví, že jejich vrchol nastal před více než čtyřiceti lety, ale při poslechu „Mirror To The Sky“ (stejně jako minulé „The Quest“) si to uvědomíte až příliš často. Znovu se ke slovu dostává otázka, jestli vůbec svět ještě potřebuje nové desky Yes. Yes or no…?
|
