Reedice klasických alb Arakainu pokračují. Po „Thrash The Trash“ a „Schizofrenii“ došlo na další milník pražské legendy, na desku „Apage Satanas“. V chronologickém řazení se přeskočila alba „Black Jack“, „Salto Mortale“, „Legendy“ a „S.O.S.“, ovšem i tak je pro fanoušky nové vydání alba z roku 1998 velmi vítaná událost. Ta se stala důvodem pro další povídání s „tátou Arakainu“, kytaristou Jiřím Urbanem. A že Jiří měl k tématu co říct, o tom svědčí následující řádky, ve kterých otevřel i téma nové desky Arakainu.
Oslavili jste čtyřicet let na scéně. Jak tyto oslavy hodnotíš? Povedly se podle tvých představ?
No, já jsem nějaké zvláštní představy velkých oslav neměl, přeci jen jsme v podstatě underground, my jsme jenom chtěli připomenout, že přestože jsme tady tak dlouho, že nám to furt funguje a šlape. Tomu významnýmu roku předcházelo divný období koronaviru a všech opatření, které to s sebou neslo. Změnilo se chování lidí, sociální vazby, společenský život šel do háje. Lidi se naučili bejt víc doma a bavit se jen ve svým nejbližším okolím. Tohle už se naštěstí teď trochu vrací do původního stavu, ale ekonomická krize zase hejbe s národem jiným, dalším způsobem. A tak jsme se drželi při zemi, jeli jsme svoje obvyklé, ale i klubové štace, abysme si byli s lidma blíž. Celý rok byl věnovaný jakési retrospektivě, jeli jsme dva zcela odlišné koncertní programy, kde se vystřídalo padesát nejžádanějších songů z průřezu celou historií, včetně připomínky koncertu se symfonickým orchestrem nebo unplugged turné. No a završil to velkolepý a troufám si říct největší koncert v historii Arakainu v pražském O2 universu, který byl dlouho před termínem vyprodaný a jeho úspěch nám potvrdil, že ještě nepatříme do starýho železa, že nás lidi mají pořád rádi a že s námi počítají. Koncert jsem si velmi užil, přestože tyhle “velký” akce nesu vždycky se zvýšenou mírou adrenalinu, obav a odpovědnosti, aby se něco nepodělalo. Ve spojení s velkou agenturou ZL Production a zkušenostmi, co z O2 měli naši mladý z Dymytry, jsme věděli, že to bude ošetřeno bezpečně. ZL Production se pak také stala naším novým managementem, což poskytuje pocit jistoty a silného zázemí. Ale to nejdůležitější stejně stále zůstává na nás.
V reedici znovu vydáváte album „Apage Satanas“. Je to proto, že se deska dožívá čtvrtstoletí?
Kdo se dobře orientuje v diskografii Arakainu, ví, jaké významné postavení má tahle deska v naší historii. Rádi bychom našim fanouškům poskytli co nejvíc z naší diskografie, ale ne ke všem deskám vlastníme vydavatelská práva. Tedy nemůžeme s nimi nakládat, jak bysme chtěli. Třeba např. Sony BMG, kde jsme vydali mmj. desku se symfoňákem XXV EDEN, už v Česku nepůsobí a na jakékoliv kontaky absolutně nereaguje. Desky z období Supraphonu a posléze Popronu Music můžeme vydávat prostřednictvím Supraphonu, se kterým jsme navázali po letech spolupráci. Po prvních dvou našich deskách se v tomto roce reedice "Apage", kterou má Supraphon ve svém katalogu, přímo nabízela. Při vědomí spojení toho výročí a legendy této desky bylo jasné, že investice do ní nemusí být nenávratná. Navíc v této době, kdy se opět vrací do módy vinylové gramofonové desky, tady má Arakain vůči fanouškům a sběratelům velký dluh.
Už jste vydali debut „Thrash The Trash“ i „Schizofrenii“ a nyní šlo na řadu šesté album „Apage Satanas“. Znamená to, že „Black Jack“, „Salto Mortale“ a „S.O.S.“ se reedice nedočkají?
My bychom samozřejmě rádi, aby se všechny naše desky dostaly k posluchačům, už kvůli zmiňované verzi na vinylu, ale také aby i noví fanoušci mohli doplnit svoji domácí sbírku. Často jim nezbývá, než se poohlédnout po internetu a to zrovna, jako každý autor, rádi nejsme. Ti slušní si zaplatí Spotify nebo You Tube Music apod, ale ani tam není náš repertoár kvůli právům kompletní. Takže to jen na vysvětlení, že rozhodování o každé další reedici nese určitá měřítka a ekonomické, ale i právní vazby. Určitě bysme rádi například „Black Jack“, který v tehdejším katalogu Monitoru EMI, dnes Warner Music, zapadl, až se z trhu ztratil úplně a přitom je to krásná deska. Ale Monitor stále s právy otálí. "Salto" nebo "Metalmorfóza" s Kolářem by byla jistě také žádaná, nebo zmiňovaný EDEN či Restart z katalogu Sony. Na desky z posledních deseti let snad získáme práva již v dohledné době, aby mohly být umístěny i na streamovací platformy a nabídnuty ke stažení.
Pojďme k albu „Apage Satanas“. Vzpomeneš si, jaká byla v kapele atmosféra, když se deska začínala dělat?
Byla jiná doba a jiný způsob práce. Nebyl běžně dostupný software pro digitální záznam v domácích počítačích jako je tomu dnes. Ti movitější si mohli pořídit vícestopé magnetofony a Aleš Brichta jeden takový měl. Na něm jsme nahrávali naše skladby a vytvářeli demosnímky, které měly v podstatě finální podobu. Kapela se pak nastěhovala na měsíc do studia Petra Jandy Propast a tam rostla jedna písnička za druhou. Každou hotovou skladbu Aleš otextoval a zároveň hned s autorem nazpíval, aby si kytaristi neobrousili prsty do krve, ti měli vždycky nejvíc práce. Když se pak vytvořil takový předběžný mix, dali jsme si mírný odstup, protože některé věci v textech se nám nelíbily a vznikl velký tlak na jejich korekturu. To se nakonec podařilo dotáhnout ke spokojenosti a výsledek byl na světě. Jen na Popronu nebyli moc nadšeni, protože jsme studio přetáhli o 14 dní a to už bylo dost peněz navíc. (smích). Věřím ale, že jim to deska vrátila.
Aleš Brichta vždy tvrdil, že nemá rád album „S.O.S.“, ale že jej k práci na „Apage Satanas“ motivovaly dvě výroční desky – „patnáctky“. Byla pro vás tyto alba skutečně tak důležitá, když ani fanoušci „S.O.S.“ nepřijali tak dobře jako alba předchozí?
Nechci zpochybňovat to, “co Aleš Brichta vždy tvrdil”, ale v kontextu jeho již tehdy probíhající sólové kariéry je třeba brát jeho vyjádření s rezervou. Atmosféra po jeho dvou úspěšných sólových deskách už nebyla jako dřív, to je každému asi jasné. Jestli právě ta jeho sólová kariéra, která byla poměrně rychlá, se taky tak trochu nepodepsala na menším záběru desky „S.O.S.“? Přestože tam jsou úspěšný pecky jako „Adrian“, „To jsme my“, „Hlas krve“ nebo „Páteční flám“. Obě retrospektivní desky „Arakain 15“ k patnáctému výročí pro nás pak byly jen výběrové desky. Bylo příjemné na nich pracovat, i proto, že bylo vidět, že Arakain má co nabídnout i z minulosti a když se přidaly i úspěšné bonusy, byly z toho úspěšné sběratelské raritky. Přesto však pro kapelu neznamenaly nic víc. Pro kapelu byla vždy důležitá nová deska, nové písničky. To se pak kapela vždycky tak nějak na rok dva nadechla a nabízela novou tvář.
Jeden z největších hitů „Apage Satanas“ je skladba „Princess“. Kde se v ní vzala ta silná inspirace Accept a „Princess Of The Dawn“?
Ta silná inspirace se vzala přímo u Accept (smích). Když jsem si doma zkoušel různé riffy, padl mi ten jejich, jen v jakémsi jiném obratu. Tak jsem si řekl, že toho využiju a že udělám takový hudební fór a vyrobím písničku na stejném principu a s podobným monotónním riffem. A protože nikdo nechtěl tuto inspiraci nijak zapírat, i název se přizpůsobil obsahu textu a je tedy o metalových princeznách, ale i o všech těch lidech, co chodí na koncerty. Zajímavostí pro mnoho fanoušků určitě bude, že se skladba málem na desku nedostala, neboť neprošla kapelním hlasováním při vybírání playlistu. Tak dlouho jsme s Alešem Brichtou skladbu obhajovali, až jsme ji tam prostě nakonec prosadili. Je zvláštní, jak hodně se může lišit vkus hudebníka od fanouška. (smích)
Jak bylo tehdy vaším zvykem, natáčeli jste na Propasti u Petra Jandy. Zahostoval si na „Apage Satanas“ v nějaké skladbě jako na „Black Jack“ nebo měl pro tuto desku nějaký jiný přínos?
Petr Janda se od natáčení první desky „Thrash The Trash“ stal přítelem a velkým podporovatelem kapely. Respektoval však náš vlastní potenciál a nevstupoval do nahrávacího procesu, protože věděl, že kapela si muziku produkuje sama a čím víc vstupujících názorů, tím větší znatek. Ale chodil se dívat na natáčení, to je jasné a některé harmonické nejasnosti, třeba ve vokálech, jsme s ním někdy konzultovali. A po večerech jsme diskutovali třeba nad partií šachu nebo u lahve červeného. Jeho největším přínosem byla a dodnes je jeho přízeň. Té si vážíme a není mnoho subjektů, které by se tím mohli pochlubit!
Když půjdeme ke skladbám, zdá se mi „Apage Satanas“ jako vyvrcholení post-thrashové tvorby zpomalování materiálu a kladení důrazu na jeho melodičnost. Souhlasíš se mnou, že na tomto albu jste se asi nejvíce dotkli hard rockové tváře Arakainu?
Tak to nevím, zda bych to takhle kategorizoval, protože mně se obtížně pojmenovává něco, co z nás lezlo samo a přirozeně a nebylo řízené žádným měřítkem nebo stylovým zařazením. Tohle jsou škatulky, které máte rádi vy publicisté (smích). Jediný důraz, na který jsme dbali, bylo to, aby skladby odpovídaly ksichtu Arakainu, aby se líbily nám samotným a i když třeba „Princess“ vybočovala ze škatulky Arakainu, nebáli jsme se ji tam zařadit. Nebyli jsme řízení ničím a ovlivněni nikým.
Jak velký vliv na melodickou stránku skladeb měl projekt Kain? Nechávali jste si v zásobě pro něj tvrdší skladby a pro Arakain skládali spíše ty melodičtější?
Projekt Kain přišel myslím o rok později a i když jsme o něm s kolegou Kubem už uvažovali, tak jen v hrubých obrysech, s jasnou představou a jako hlavní kmenoví autoři jsme se věnovali pouze novému albu, tedy „Apage“. Myslím, že při naší skladatelské potenci nebyl důvod něco ovlivňovat natož omezovat čímkoliv z budoucnosti. Prostě žijeme a tvoříme okamžikem přítomnosti.
Moderně zní například skladby „Kyborg“ a „Trip“. V té době jsi v tisku tvrdil, že jsi fanouškem Fear Factory, Machine Head nebo Korn. Byly odrazem těchto tvých novodobějších inspirací?
Ano, jmenovaní jistě byli inspirací celému metalovému světu, tedy ani mě to nemohlo minout. Ale dlužno říct, že arakainí tvorba byla trochu někde jinde než tyto ikony. I když jsme tomu vlivu neunikli a ani nechtěli, přesto jsme svoje autorské ambice vždycky nakonec pojali tak nějak česky po svým. A když se k tomu přidal ještě český text s Alešovým frázováním, byl z toho opět typický Arakain a nikdo by tam žádnou inspiraci nehledal. Aleš už v takových kapelách nejel. V té době jsme byli už dávno autorsky vyprofilovaná kapela. Kdybych to měl shrnout do jednoduché věty. Měli jsme je rádi, ale hráli jsme stejně jako Arakain.
Na desce je skladba „Hey kritik“, která je namířena proti hudebním publicistům. Měli jste s nimi v té době nějaké špatné zkušenosti?
Hehe, máme s nimi zkušenosti tak nějak celý život. Dřív, když jsme byli “mladí a neklidní”, hodně nás odsuzování naší tvorby někým, kdo nikdy nic nesložil a nebyl nijak erudovaný v hudební praxi, zdvíhalo ze židle (smích). Připadalo nám, že to v očích veřejnosti může něco ovlivnit. Časem ale člověk došel k tomu, že ty kritiky nebo recenze moc lidí nečte a když už, tak se stejně řídí vlastním úsudkem. Legrační vždycky bylo, že tihle kritici z různých plátků, oficiálních i samizdatových, byli první při žádostech o akreditaci zadarmo na koncert nebo křest, kde bylo pohoštění (smích). Ale to je fakt jen pro pousmání, nic si z toho dneska neděláme. Nikdo z nich neví, jak těžký je třeba napsat český text, aby šlapal a naskládat slova s nějakým solidním významem do frázování tepající metalové skladby. O textech byly a jsou většinu vždycky největší třenice, místo aby řešili hudbu. Ta pro nás vždycky byla a bude prioritou. A nejvtipnější byla vždycky otázka “o čem ta deska je?”, jako kdyby jsme měli přinášet poselství nebo román místo hudby. Metalliku taky nikdo neposuzuje podle toho “o čem to je”.
Pak je tu „Promiňte slečno“. Dovedeš si představit, že byste tuhle skladbu natočili i dnes, kdy se konají pochody za práva sexuálních menšin, velice se propaguje LGBTQ+ komunita nebo se upřednostňují další sexuální úchylky? Nemíváte s tou věcí problémy?
My jsme normální chlapi, heteráci, přirozený je pro nás spojení muž a žena a většinou nám v kapele jedno manželství nestačilo (smích). Nechci polemizovat, jak dalece je normální spojení stejného pohlaví, ale musíme respektovat, že tady prostě je a není to výběr těch lidí. Tedy, že to je sice něco neobvyklýho, přesto vlastně přirozenýho. Ale další různý pohlaví nebo bezpohlaví a překroucený identity osob je prostě nepřirozený a tam už se o úchylce určitě mluvit dá. Takže mně ten text přijde vtipnej, nikoho neuráží, jen popisuje tu prekérní situaci, která je samozřejmě pro toho chlápka pekelná, ale toho v tý sukni by se tam nemělo nic dotknout. Dotčenej může bejt spíš ten, co se nechal napálit. Tu skladbu v našem repertoáru vynecháváme, Honzovi Toužimskému se z toho nedělá dobře, páč se to zpívá v první osobě.
Největší hit desky je titulní věc. Ta si bere na paškál politiky, konkrétně tehdejšího předsedu lidovců Josefa Luxe. Nevadily ti někdy Brichtovy politické texty, když říkáš, že Arakain není kapela žádných protest songů?
Ale tak on těch politických textů zas tolik nemá, aby to nějak vybočovalo z normálu. Byly a samozřejmě nadále jsou momenty a stavy v naší společnosti, které prostě vlezou pod kůži, protože se s nimi ztotožňuješ nebo naopak nesouhlasíš a pak se ti to vloudí i do toho sdělení v textu. Nedělal bych z toho agitku, to v žádným případě. Brichtovy texty byly až na výjimky vždycky kvalitní a i politiku v nich dokázal udržet v patřičných mezích. Spíš někdy míval proslovy na koncertech a to pak, jak my říkáme, padal řetěz, protože koncert má prostě odsejpat, to není schůze.
„Apage Satanas“ je považována za vaše vůbec nejúspěšnější album. Skutečně dokázalo vykázat taková prodejní čísla jako „Thrash The Trash“?
Apage vyšlo ve zcela jiné době. Lidi už tolik nepásli po českých deskách, měli spoustu jiných zájmů i starostí. Český metal už nebyla “ta zapovězená” muzika, co nahrazuje nedostatek desek zahraničních metalových hvězd na trhu. „Thrashe“ se prodalo na 125 tisíc kusů, kdežto „Apage“ sotva polovina? Já už si ty čísla nepamatuju, kromě prvních desek jsem pak už na ty čísla nějak přestal brát ohled. Úspěch už se posuzoval podle mnoha jiných hledisek.
Říká se, že druhá polovina devadesátých let štěpila síly Arakainu kvůli Brichtově sólové kariéře i projektu Kain. Je „Apage Satanas“ tmelem, který dokázal udržet Arakain ještě pár dalších let v chodu?
Projekt Kain vznikl také proto, že vedle chodu Arakainu se začal brát ohled na sólovou činnost Aleše Brichty. My se Zdeňkem Kubem, dva stěžejní skladatelé, bychom nikdy nechtěli jakkoliv oslabit tvůrčí potenciál domovské kapely. My jsme prostě jen měli rádi modernější tvorbu výše zmiňovaných kapel a to bylo v rozporu s tradicionalistickým pojetím Aleše Brichty, který tíhnul k hard rocku. Byli jsme sice mírně rozladění faktem, že se Aleš stále více upínal na svou sólovou dráhu, která byla úspěšná a to bývá hrob vztahů a perspektiv. Ale byli jsme silný kolektiv vyzrálých muzikantů a na skládání písniček to nemělo vliv. Ta souběžnost dvou velkých projektů vedle sebe v rámci jedné kapely je pochopitelně cestou do pekel. Přesto považuju „S.O.S.“ za dobrou desku se skvělým zvukem, a „Apage“ a „Farao“ snesou nejpřísnější měřítka v rámci historie kapely. Takže myslím, že síla kapely i toto unesla.
Oslavili jste čtyřicítku. Co bude dál? Nová deska? Turné k „Apage Satanas“? Nebo snad něco úplně jiného?
Turné k „Apage Satanas“ jsme uspořádali k jeho dvacátinám, v roce 2018, takže by to bylo opakované, byť možná žádané, protože se setkalo s velmi příznivým ohlasem. Deska a její skladby jsou stále oblíbené a na koncertech vždy mají své místo a lidi je znají téměř všechny. Ale jelikož jsme se po letech svěřili do rukou velké agentury, rádi bychom si ujednotili nějakou trvalejší strategii s výhledem do budoucnosti. A v nejvyšším bodu této strategie je určitě nová deska. Po několika letech covidu, stagnace a reorganizace v managementu i v kapele bysme rádi ještě řekli svoje rozhodné a vyzrálé slovo na české metalové scéně. Ohlížení za minulostí už bylo dost a teď pěkně po bolševicku: “kupředu levá, zpátky ni krok!“ (smích).
|
