Fanoušci Avenged Sevenfold to se svou bandou nemají jednoduché. Po progresivní „The Stage“ se za kapelou během covidu zavřela voda a dlouho o ní nebylo ani vidu ani slechu. Mlčení se prolomilo až nedávno, kdy se Avenged Sevenfold ukázali naživo po pěti (!) letech a po sedmi (!) letech naservírovali další kousek – „Life Is but a Dream…“.
Když vydala kapela před deseti lety desku „Hail to the King“, měla umetenou cestičku k tomu stát se jedním z tahounů novodobých metalových kapel a navázat na velikány Metallicu nebo Iron Maiden. „The Stage“ ovšem ukázalo, že Avenged Sevenfold je parta nevyzpytatelná, ráda zkouší nové věci a lidově řečeno chčije proti větru. „Life Is but a Dream…“ v tomto trendu pokračuje a umocňuje dojem, že pětice borců z Kalifornie zkrátka a dobře naskočila na vlnu progresivity, kreativity a absolutní tvůrčí svobody. Koncept alba vychází z myšlení předního francouzského spisovatele a filozofa Alberta Camuse, jenž se proslavil jako jeden z čelních představitelů existencialismu. Otázky vlastního bytí, života a smrti, umělé inteligence a dalších témat se prolínají celým albem a navazují na sedm let staré album „The Stage“.
Už dříve vydané singly varovaly, že konzumní fanoušek Avenged Sevenfold si na své příliš nepřijde. Rozpuk žánrových stylů je na celé desce a ve skladbách obrovský. Vlivy, styly a žánry se střídají jako na běžícím páse a poslech novinky působí jako jeden velký psychedelický trip. Smíchejte si libovolné ingredience, jedeme z kopce. System of a Down, Daft Punk, Frank Sinatra, Dream Theater, Pink Floyd, Frank Zappa, Alice in Chains, Queen…to vše lze zaregistrovat na nové „Life Is but a Dream…“ takže po prvním poslechu je opravdu nemožné vstřebat veškeré instrumentální kejkle, změny nálad, temp, rytmu a vokálních skopičin.
Jakmile se však desce otevřete a přistoupíte na hru kapely, začne se většina skladeb krystalizovat do poslouchatelné podoby s příjemnými melodiemi a rafinovanou instrumentální stránkou. Především první půlka alba je napěchovaná nápady a neotřelými řešeními. „Game Over“ a „Mattel“ jsou silnými otvíráky, na něž navazují singly „Nobody“ a „We Love You“. Esem v rukávu je balada „Cosmic“, která nabíhá jako jeden z nejzajímavějších ploužáků kapely a má velice silná místa (vokální linka, kytarové sólo). Album využívá často změnu atmosféry - zpomalí se nebo se využívají všemožné elektronické efekty, což bohužel v druhé polovině alba sráží celkový dojem hodně dolů. Song „Easier“ nebo trilogie „G“, „(O)rdinary“, „(D)eath“ trpí právě tímto syndromem a zbytečně nadužívá elektroniku.
M. Shadows po operaci hlasivek zmírnil svůj projev a přestože se dokáže pořádně ozvat („Game Over“, „Mattel“, „We Love You“), spíše se pohybuje v komfortních polohách a do výšek se příliš nepouští. Jeho pěvecký výkon je silně ovlivněn elektronikou a často i brutálním autotunem, což lze pochopit jako umělecký záměr, ale zároveň i odsoudit jako zbytečný nešvar. Jediným konstantním středobodem je opět virtuózní hra Synystera Gatese a jeho lahůdková kytarová sóla napříč celým albem. Tady musí být spokojený každý. Bubeník Brooks Wackerman zdatně drží krok a etabloval se v kapele jakožto progresivní kouzelník a velice solidní náhrada za zesnulého Reva.
Výsledkem je opět výhra napůl cesty. Kapela se sice vymanila ze svého komfortního postavení a objevuje nečekaná hudební zákoutí, ale dělá to bohužel stylem často kostrbatým a možná až příliš revoltujícím oproti zažitým standardům. Oříškem je poněkud netradiční produkce podobná předchozí desce, v níž se často překřikují jednotlivé nástroje a elektronika, jejíž nadužívání je jedním z hlavních neduhů alba. S jistotou se však dá říct, že „Life Is but a Dream…“ je deska, která nenudí a její další a další poslechy jsou pestré, zajímavé a plné nejrůznějších nálad.
„Life Is but a Dream…“ je výzva. Je to deska, která vám nedá nic zadarmo a která svérázným přístupem a kontroverzními rozhodnutími naštve spoustu fanoušků kapely. Na druhou stranu obrovský palec nahoru a respekt za to, že se Avenged Sevenfold rozhodli nejít komfortní cestou a snaží se desku od desky protlačit svou progresivní tvář a zkoušet nové věci. To, jak moc chcete jít poslechu naproti, je však v tomto případě naprosto zásadní.
|
