„Hej, kámo, vzpomínáš, jak nám to hrálo na začátku devadesátých let, než nás zlákala komerce?“ Ač je to k nevíře, tak se američtí hejskové Rancid vrací k tomu, co dělali na úplném začátku kariéry a co je zdokumentované na deskách „Rancid“ a „Let`s Go“. Možná jim tato tvář slušela nejvíce, možná je v tom trochu nostalgie po starých časech, ovšem jisté je, že krok je to trochu nečekaný. Možná je vedený na jistotu a Rancid měli pocit, že se s minulou „Trouble Maker“ dostali trochu do slepé uličky, neboť tvorba nové hudby jim zabrala až nečekaně velké množství času. Možná je čtveřice z Kalifornie jen partička strejců, co se rozhodla uzavřít kruh a trochu infantilně zavzpomínat na dobu před třiceti lety. Ať už je to jak chce, jistota je, že Rancid mají energie pořád na rozdávání. S hudebními nápady je to horší.
Rancid bývali vždycky trochu mylně řazeni do neopunkové škatulky a mohl za to fakt, že dobu největší slávy si odbyli ve chvíli, kdy vyšly dvě nejzásadnější desky neopunkové obrody poloviny devadesátých let, offspringovská „Smash“ a greedayovská „Dookie“. Třetí přidali Rancid a byla jí průlomová „…And Out Comes The Wolves“. Ta ukázala, že Rancid jsou trochu jiní než Green Day a The Offspring, a že jednoduché popěvky jsou jen jednou jejich stránkou. Další byla mnohem zajímavější a opírala se o skapunkovou energii a nakažlivou reggae atmosféru. S těmito aspekty kapela pracovala zejména v dalších letech, desky „Life Won`t Wait“ a „Rancid 2000“ jako kdyby chtěly co nejdále uniknout neopunkové realitě, která pubertální sen proměnila spíše v noční můru, a stejně jako v případě grunge se mediálními hvězdami stávali muzikanti, kteří o to tak moc nestáli.
Popularita Rancid vydržela v těch mezích, že s každou další deskou vždy navštívili hitparády a dokázali udržet fanoušky dostatečně nažhavené. Jestli tomu tak bude i v případě novinky „Tomorrow Never Comes“ není vůbec jisté. Rancid s ní navazují hlavně na první dvě alba a už méně na éru, která přišla s „…And Our Comes The Wolves“. Co je na novince tak jiné než na minulých deskách? Absence jakýchkoliv jiných prvků než jasně punkových. Nejsou zde žádné výlety do hájemství reggae, žádné skočné ska motivy. Tento trend ukazoval i minulý „Trouble Maker“, ale až na „Tomorrow Never Comes“ je dotažen do konce. Deska sprintuje s minutu a půl dlouhými skladbami napříč necelou půl hodinou, přičemž Rancid pochopili skutečnost, že v současné formě by s delším dílem mohli začít nudit. To se v případě „Tomorrow Never Comes“ neděje, ovšem, že je hůř, než bylo u této party zvykem, je holý fakt.
Chybí jakýkoliv progres, něco, u čeho by si posluchač řekl, že tak neotřelý nápad u Rancid ještě neslyšel. Co byla v dobách největší slávy u kapely běžná praxe, dnes aby člověk hledal lupou. Přitom Tomu Armstrongovi to ještě obstojně zpívá, Lars Frederiksen řeže do kytary jako za mlada a basa Matta Freemana pořád funkově dovádí, ale pocit mladické rebelie, který byl tolik přítomný například na albu „Let`s Go“ je pryč. Přitom „Mud, Blood & Gold“, „New American“, „Live Forever“ či „Prisoner Song“ (zde jsou vyjmenované nejlepší položky) jsou dobré skladby, které by fungovaly ve všech obdobích rancidovské kariéry, ale i ony postrádají jistou uvěřitelnost. Deska působí jako spíchnutá horkou jehlou, po šesti letech mlčení (a covidu…) bylo nutné přijít s něčím novým za každou cenu. A to příliš nezafungovalo.
Ostudu si s „Tomorrow Never Comes" vlastním ekvivalentem otřepaného punkového hesla "no future" Rancid neudělají, ale na to, aby stvořili další klasiku deska rozhodně nemá. Prostě jen v šestnácti skladbách na osmadvaceti minutové ploše prolétne kolem hlavy a trvalejší dojem nezanechá. U klasických pankáčů by to problém nebyl, taková je jejich filozofie, ale Rancid přece jen vždycky byli něco víc…
|
