Souvislosti, které z výsluní zájmu vypoklonkovaly začátkem devadesátých let hard rock a heavy metal, jsou notoricky známé. A byl to právě Yngwie Malmsteen, do něhož se nastupující generace opírala vší silou. Vadil jeho nakadeřený styl, arogantní, sebestředné vystupování, vadily neoklasicistní motivy, heavymetalová rozmáchlost, vadila i jeho naondulovaná hříva. Před sprškou kritiky, která se začala valit v roce 1991 zároveň s vydáním nirvanovské „Nevermind“, kdy bylo jasné, že nový vítr fouká ze Seattlu, uprchl do Švédska. Přišel o smlouvu s Polydorem, která vypršela vydáním reprezentativního výběru „The Yngwie Malmsteen Collection“. Podařilo se mu ale uzavřít kontrakt s kolosem Elektra, který byl ochoten jít do rizika podpisu smlouvy s heavymetalovým umělcem. Malmsteen jméno měl, ovšem každému bylo jasné, že jeho hudba vychází z módy rychleji než tvorba jakékoliv jiné kapely.
Vrátil se do Švédska. Jeho osobní život byl jako na houpačce, zažíval chvíle štěstí, neboť si vzal za manželku zpěvačku Eriku Norberg, manželství však vydrželo pouhý rok a během natáčení alba „Fire & Ice“ šlo k ledu. Možná proto je deska z dvaadevadesátého roku natolik přeplněna emocemi, podivně mrazivou a místy až temnou atmosférou, že si zaslouží výjimečné postavení v Yngwieho diskografii. Možná v tom sehrálo roli i opuštění Ameriky a přechod do chladného Švédska a proto „Fire & Ice” otevírá zcela novou kapitolu Malmsteenovy tvorby. Takovou, v níž se rezignovalo na trendy, co letěly v Americe a jeho hudba se začala více orientovat na evropský a zejména japonský trh, jenž se pro něj stal v devadesátých letech záchrannou a zemí zaslíbenou. Japonci milovali kytarové hrdiny a Malmsteen se rozhodl ukázat, že je jejich králem.
„Bylo to ve dvaadevadesátém, rok předtím, než jsme vydali první desku,“ řekl kdysi pro časopis Metal Hammer kytarista švédských rapmetalistů Clawfinger Jocke Skog, „hráli jsme na ulici a lidi nám házeli peníze. Tenkrát šel kolem Yngwie Malmsteen. Zastavil, poslouchal a začal se kabonit. Řekl nám něco v tom duchu, že naše hudba stojí za hovno. Nehodil nám ani vindru a odešel. Ale byl jediný, kdo si to aspoň poslechl.“ Dávná historka ukazuje generační střet, ke kterému docházelo, protože o rok později byli Clawfinger s debutovým albem „Deaf Dumb Blind“ velebeni (minimálně) po celé Evropě a na Malmsteena se poukazovalo jako na vyhořelého umělce, k čemuž posloužila novinka „Fire & Ice“, která zpravidla končila na chvostu měsíčních přehledů renomovaných hudebních publicistů z časopisů Kerrang!, Rock Hard či Metal Hammer. Jako kdyby se předháněli v tom, kdo vymyslí více hanlivých slov na adresu dané desky. Bylo zle, velmi zle…
Přitom „Fire & Ice“ při zpětném pohledu představuje vrchol Malmsteenovy tvorby. Yngwie se na ní nachází na rozcestí, ještě vstřebává dozvuky osmdesátých let, čehož je důkazem trochu otravná stadionová hitovka „Teaser“, ale hlavně se vydává vstříc jiným hudebním dobrodružstvím. Částečně se vrací k barokním vlivům, které lemovaly počátky jeho kariéry, ale halí je do soudobější produkce, částečně přichází s věcmi, které jsou méně komerční než na albech „Odyssey“ a „Eclipse“, ovšem o to trvalejšího charakteru. Na „Fire & Ice“ je důležitý koncept, který je roztažen na více než hodinovou plochu, ale který nemá šanci nudit, protože je jednak složen s přesvědčivých skladeb a jednak je prodchnut uhrančivou atmosférou, jež na jiných Yngwieho albech v tak hojné míře chybí.
Vedle popmetalové „All I Want Is Everything“ a „Teaser“, která by chtěla být novou „Heaven Tonight“, ale zůstává kvůli vlezlému refrénu stát na půli cesty, stoprocentně zafungují jak speedmetalové kousky „Forever Is A Long Time“, či „No Mercy“, do níž Yngwie vložil kus díla Johanna Sebastiana Bacha „Badinerie“, tak i valivější kousky v podobě výborných „Dragonfly“, „Cry No More“, či titulní „Fire & Ice. Přesvědčivé jsou obě balady „I`m My Own Enemy“ a „How Many Miles To Babylon“, přičemž druhá z nich patří do pětice nejlepších pomalých kousků, jaké kdy Malmsteen složil. Nadchnou i obligátní instrumentálky, výtrysk emocí zacloumá hlavně úvodní „Perpetual“. To nejlepší si Yngwie nechal na samotný závěr desky, „The Final Curtain“ je dost možná nejlepší skladba, jakou kdy nevyzpytatelný Švéd složil. Je to tvrdé, dramatické, emotivní a mocné…
„Fire & Ice” bylo na dalších bezmála třicet let poslední Yngwieho album, které se umístilo v oficiální americké hitparádě, ovšem obsadilo v ní nelichotivé 122. místo. Sen o trvalém dobytí Ameriky se rozplynul. Deska udeřila obrovskou silou v Asii, na nejsilnějším japonském trhu se zakousla do prvního místa a ne a ne se ho pustit. Bylo rozhodnuto, kam se orientovat. Celá věc se neobešla bez změny sestavy, kterou byl nucen opustit zpěvák Göran Edman, který na albu i na minulé „Eclipse“ odvedl velký kus práce. „Göran byl špičkový zpěvák, ale jedna věc na něm byla úplně příšerná. Ty jeho nervy. Byl pořád strašlivě ztrémovaný. Nepříjemným důsledkem bylo, že na koncertě nezněl tak dobře jako ve studiu,“ řekl k výměně Yngwie Malmsteen. Spolu s Edmanem kapelu opustil i basista Svante Henryson a oba bubeníci, kteří se na „Fire & Ice“ podíleli. Tato sestava nebyla nejsilnější, jaká se s Yngwiem představila na jeho deskách, k dobru jí lze přičíst, že s ní Malmsteen natočil své nejlepší album.
|
