Nebudeme si nic nalhávat, když řekneme, že Foo Fighters nebyli poslední roky ve zrovna nejsilnější formě. Ani poslední deska „Medicine At Midnight“ přes řádně velkohubé proklamace nenaznačilia, že by měla znamenat otočení nepříznivého vývoje. Spíše jen dokumentovala, že Foo Fighters mají vrchol minimálně dvanáct let za sebou, protože před takovou dobou vyšla deska „Wasting Light“, a pak už bylo jen hůř. Hůl se začínala lámat zejména na nevydařené desce „Concrete And Gold“, která více než co jiné ukazovala, že se z party kolem Davea Grohla stala jen sebranka tatíků, kteří si spolu občas rádi zahrají. Čas nejde zastavit, nejde ani vrátit mladické nadšení a umění stárnout je to, co Foo Fighters dosud chybělo. Nikdo nemůže po Grohlovi chtít, aby byl takovou energickou mašinou jako kdysi v Nirvaně, ovšem žádat po Foo Fighters, aby psali opět výrazné rockové hity s neotřelými nápady je zcela oprávněné.
V březnu 2022 se zdálo, že nic není tak vzdáleného realitě jako budoucnost Foo Fighters. Když do sebe Taylor Hawkins v kolumbijské Bogotě jsměs deseti druhů drog, nezemřel jen bubeník této party, ale zároveň druhý mediálně nejviditelnější člen kapely a po Grohlovi nejznámější tvář. Prohlášení byla zdrženlivá, i Big Dave se stavěl k budoucnosti Foo Fighters obezřetně. Kalí vodu, řekl by si člověk, ale už několikrát se stalo, že smrt jednoho člena znamenala konec kapely. Vzpomeňme si na Led Zeppelin nebo de facto i Hanoi Rocks. V případě Foo Fighters se tak nestalo, tvorba nové desky se naopak stala terapií a katalyzátorem. Kapela ji začala tvořit jen v pětici, neboť Grohl si zavzpomínal na staré nirvanovské časy a usedl na stoličku za bicí soupravou sám. Bylo to to nejrozumnější, co udělal, ne nadarmo byl svého času považován za jednoho z nejlepších bubeníků na světě a to nejen proto, že hrával v Nirvaně, ale proto, že takový je.
Zapomeňte na „Medicine At Midnight“, na „Concrete And Gold“ i na slušnou „Sonic Highway“, Foo Fighters na „But Here We Are“ přicházejí s nejlepším materiálem od „Wasting Light“. Na rozdíl od stěžejního díla z roku 2011 víceméně opustili rockovou bouřlivost a přímočarost velkých stadionových hitů typu „Dear Rosemary“, ale zato se prezentují s komplexním materiálem, majícím vnitřní sílu, která desku dokáže držet pohromadě. Nejde o veselý koncept jako v případě minulé desky, přestože hitové momenty se dostavují. Spíše jsou situovány do první poloviny alba, otvírák „Rescued“ je typickou ukázkou práce Foo Fighters, vracející se pocitově k alternativnímu rocku devadesátých let, ovšem mající zřetelné kořeny v sedmdesátých letech. Následující „Under You“ je nejvíce spjata s minulou roztančenou deskou a stojí v jasném protikladu vůči „Hearing Voices“, což je temnější záležitost, v níž si Grohl pohrává s jakousi nostalgickou atmosférou, jež může místy vést až zasněným chvilkám Nirvany.
Místem, které vyburcuje posluchače z příjemného snění, je ostrá „Nothing At All“, která ční jako maják mezi skladbami, jimiž je obklopena. Titulní „But Here We Are“, „The Glass“, „Show Me Now“ (o vokály se postarala Grohlova dcera Violet) a „Beyond Me“ tvoří pravou páteř desky, pohrávají si s chmurnými náladami a nemají vůbec potřebu rockové bouřlivosti, něčeho, co by je spojovalo s věcmi typu „The Pretender“. V tom je jejich největší síla. Vrchol alba přijde v závěru, když kapela nasadí desetiminutovou titánskou suitu „The Teacher“. V tu chvíli člověk plně pochopí Grohla, který prohlásil, že v reakci na „Medicine At Midnight“ chtěl vytvořit šílenou progrockovou nahrávku. „The Teacher“ je nejambicióznější dílo, jaké kdy kapela vytvořila. Střídá v něm různé polohy a nálady od poklidných, po vypjaté, psychedelické až skoro kakofonní v závěru skladby. Je to silný zážitek, navíc ve spojení s oddychovou „Rest“, která desku uzavře ve smířlivém duchu, v němž se znovu na mysl derou reminiscence na Nirvanu. Možná jak Grohl stárne, myšlenkami stále více bloudí v dobách svého mládí.
„But Here We Are“ je nečekané album, o to silnější zážitek z jeho poslechu přetrvá. V diskografii Foo Fighters bude jistě mít své specifické místo, podobně zaměřenou desku kapela ještě nevytvořila. Možná znamená výstřel k novému začátku, možná návrat ke kořenům někam do poloviny devadesátých let. Každopádně pro kapelu je to deska velmi důležitá. Uzavřela s ní kapitolu smrti Taylora Hawkinse a ukázala, že s vyhořením, o jakém se v souvislosti s ní delší dobu hovoří, to až tak žhavé není.
|
