Nedávno jsme tu měli podruhé během dvanácti měsíců Iron Maiden a situace se opakovala i s francouzskou metalovou ikonou Gojira. Ta vloni v červenci hrála ve Foru Karlín a nyní díky Obscure promotion ji přivítala Malá sportovní hala v pražských Holešovicích.
Poslední týdny mají rockoví a metaloví fanoušci žně a člověk neví, kam dřív skočit. Na koncertě Gojiry jsem viděl lidi v trikách Sleep Token, kteří byli na Rock For People, v trikách nedávno proběhlého Metalfestu, či Pantery, která v Praze zahrála jen den předtím. A to tady ještě nedávno hráli Kiss. Akcí je mraky, což je na jednu stranu super, ale na druhou to může postupně lidi přesytit (navíc v době, kdy člověk kouká na každou korunu). Možná se to mohlo podepsat i na návštěvnosti Gojiry. Malá sportovní hala byla naplněna jen z nějakých dvou třetin, což je sice stále slušná návštěva a pořádný kotel, ale trochu zarážející to bylo vzhledem k věhlasu hlavní hvězdy večera.
Před halou se utvořila velká fronta lidí, původně avizované otevření dveří nebylo v šest, ale až v sedm hodin. Malá sportovní hala působila útulně, ale bylo znát, že nebyla stavěna na koncerty nebo masivnější akce, cesta na plochu vede po jediném schodišti. Prostory nenabízely příliš šancí, kam umístit občerstvení. V hale byly u levé a pravé stěny umístěny stánky s pivem a nealkem, další občerstvení bylo až venku.
První vystoupila britská trojice Urne. Vítal ji nadšený ohlas, takže pro návštěvníky nešlo o úplně neznámou bandu. Urne hrají technicky náročný metal s prvky progu, death metalu či groove metalu. Jako předkapela se hudebně moc dobře hodili ke Gojiře. Bicí, kytarista a zpívající basák udělali pořádný randál, půlhodinové vystoupení mělo grády a kvalitu. Basák Joe Nally si show užíval, zpíval čistě, řval nebo growloval a s publikem to také uměl. Skupině letos vyjde nové album „A Feast On Sorrow“ a z něho zahráli nějakou ukázku. Rovněž dali najevo, že jejich muzika je metalově pořádně pestrá.
Druzí na řadě byli ostřílení harcovníci Municipal Waste. Drzý americký crossover/thrash metal je sice na hony vzdálen výrazu hlavní kapely večera, ale to vůbec nevadilo, protože Municipal Waste přinesli pořádný nářez, který publikum rozparádil - rychlé thrashové palby, hardcorové vyřvávačky a songy, které vyloženě vybízely k circle pitu. A ten se konal u každé skladby. Někdo si dokonce na koncert „ukradl“ odpadkový koš z haly a s ním skotačil při moshování. Kapela je parádně sehraná a energická. Tony Foresta je výtečný frontman a showman, který ví, jak se pracuje s fanoušky a stage doslova ovládl. Tři čtvrtě hoďky bylo tak akorát a Municipal Waste si zasloužili mohutné ovace. Skvělý nářez.
Chvilku po čtvrt na deset se snesla k zemi plachta, která zakrývala při zvučení pódium a začala show francouzské metalové jedničky Gojira. Kapela v Praze hrála ani ne rok po posledním vystoupení, a tak bylo otázkou, jaký zvolí setlist. Byl značně překopaný, i když kostrou koncertu zůstalo album „Fortitude“ ze kterého zaznělo pět songů. Začátek show patřil desce „From Mars To Sirius“ (dostali jsme tři songy) a také hitovce „Stranded“ z alba „Magma“. Koncert v polovině rozdělilo bicí sólo Joea Duplantiera, které se zvrhlo v začátek brutální „Grind“ z posledního alba. Kousky z této nahrávky ovládly druhou půlku show. Překvapením bylo zařazení singlu „Our Time Is Now“, který vznikl pro hru NHL 23. Skladbu jsem slyšel poprvé a byla to paráda.
Velkou neznámou před koncertem byl zvuk. Obě předkapely měly ozvučení výborné a Gojira v tom pokračovala. Zvuk se jevil hodně poslouchatelný s důrazem na bicí. Slyšeli jste každý úder paličkou, každý dotek s činely. Když však kapela drhla nejextrémnější songy a pasáže, zvuk byl čitelný daleko méně. Lepší mohlo být nazvučení zpěvu. Joe působil místy potichu nebo nepříliš srozumitelně. To se postupně lepšilo (také bylo lepší, když Joe stál u mikrofonu na zadním vyvýšené části pódia) a především songy z nové desky zněly přímo skvostně. Celkově byl zvuk velmi dobrý.
Samostatnou kapitolou je vizuál show. To byla absolutní paráda. Gojira má světelný park, který jí mohou závidět i někteří slovutnější interpreti. Skvělá projekce, ohně, konfety, děla s párou, to vše bylo sladěné tak, aby to krásně doplňovalo muziku. Jedinou věcí, co mohla někomu vadit, bylo místy až zběsilé blikání. Přesto má Gojira v současné době jedny z nejlépe vypadajících show mezi metalovými interprety.
Baskytarista Jean-Michel řádil, jak kdyby mu bylo dvacet, včetně skoků a vrtulí. Kytarista Christian zůstával spíše klidný, Joe sice po pódiu nikterak neutíkal nebo nepředváděl žádné divočárny, ale statický rozhodně nebyl a má v sobě charisma, které jej dělá zábavným. Samostatným světem byly bicí. To co předváděl Mario, bylo něco neskutečného, výkon hodný mistra a ještě to uměl patřičně vizuálně prodat.
Joe Duplantier většinu koncertu nepovídal, protože skladby a jejich vizuální podoba na sebe krásně navazovaly, ale v druhé polovině show se rozmluvil. Bylo to milé, sympatické a Joe to nijak extra nenatahoval. Po koncertě ještě k publiku promluvil a bylo znát, že Gojiru by lidé drželi na pódiu ještě dlouho. Panovala výtečná atmosféra, fanoušci doslova kapelu žrali a nechyběly další mosh pity nebo „veslování“. Asi nejsilnější moment byl začátek „The Chant“, neboť Joe poprosil publikum o vytvoření chorálu, který tvoří základní melodickou linku songu a povedlo se to náramně. Napojení kapela versus publikum bylo maximální. Gojira předvedla vystoupení hodné velké kapely.
Setlist: Ocean Planet, Backbone, Stranded, Flying Whales, The Cell, The Art of Dying, Drum Solo, Grind, Another World, Born for One Thing, L´enfant sauvage, Our Time Is Now, The Chant, Amazonia, Přídavky: Silvera, Vacuity
|
