S Buckcherry je to stejné jako se Sunset Stripem, odkud kapela vzešla a kde by chtěla stát v dobách jeho největší slávy. V době před více než třiceti lety byla scéna Sunset Stripu na vrcholu, stejně jako hudba, kterou Buckcherry představují do dnešních dnů. Jenže to je pohádka dávné minulosti a Buckcherry do ní přišli s křížkem po funuse. Stejně jako Sunset Strip dávno své kouzlo ztratil - podle slov muzikantů, kteří byli v osmdesátých letech u toho, působí místo až moc bezpečně a obyčejně. A přesně tak je to i s Buckcherry. Když v roce 1999 Joshua Todd burcoval, že „je v letadle a má kokain“, bylo to něco, obzvlášť v době, kdy se podobná hudba nenosila a tón udávali pop punkeři a nu-metalisté. Jenže, co s tím dnes, když poslední desky Buckcherry nebyly žádná bomba, a i když krize z období „All Night Long“ a „Confessions“ se zdála být zažehnána, první dvě, respektive tři nahrávky zůstaly nepřekonané a nové desky se jim co do kvality na dostřel ani nepřiblížily.
Už i původní energie Buckcherry vzala za své, i když si Todd pořád myslí, že je mu pětadvacet. Kapele vzaly vítr z plachet i nejrůznější personální změny, Joshua Todd jako jediný pamatuje divoké doby debutu, ale i chvíle, kdy po druhé desce „Time Bomb“ sestavu rozmetaly na prach drogy, chlast a osobní problémy. I to je daň za slávu… Dnešním Buckcherry tohle příliš nehrozí, poslední personální změna se odehrála v roce 2020, když kapelu posílil Billy Rowe od glam punkerů Jetboy. Ta byla korekcí kosmetickou, protože Rowe, ač kytarista schopný, má pramalý vliv na vývoj Buckcherry. Žádný překotný se ani nekoná a vše jede podle Toddových not, které vymyslel v době, kdy jeho ukazování kérek bylo ještě in.
Jestli si poslední alba zachovávala určitou úroveň (byť v zásadě v průměrné rovině), před vydáním „Vol. 10“ se čekalo to samé. Dobrou zprávou je, že novinka z šedé řady desek trochu vybočuje. Ne, že by měnila dávná pravidla, či Buckcherry vmanévrovala do jiného stylu, jen nabízí o trochu kvalitnější a nečekaně vyrovnaný materiál. Na začátku sice deska překvapí, neboť otvírák „This And That“ až okatě připomene Extreme z dob alba „Pornograffitti“. Buckcherry nesklouzli k planému kopírování, od Cheroneho a Bettencourta si berou skutečně jen inspiraci, což jim slouží ke cti. Pro koho je to příliš netradiční otvírák, jistě vezme za vděk hitovou „Good Time“ a energií natlakovanou „Keep On Fighting“, což jsou dvě nejtradičnější věci, které patří k vrcholům desky. Nejsou však vrcholem jediným a jednoznačným.
Velmi dobře působí i hřejivá poprockovka ve středním tempu „Feels Like Love“, která je jednou z nejpříjemnějších věcí, s jakými Buckcherry za poslední roky přišli. I Todd se mírní ve svých eskapádách a jeho projev jde spíše smířlivým směrem. Skladba má z novinky nejcitelnější kalifornskou atmosféru, kterou Buckcherry prostě musí mít v krvi. „Feels Like Love“ působí dokonce lépe než druhá balada desky, trochu temnější „Pain“, jíž by mohli vytvořit Aerosmith ve svém nejtvrdším heroinovém období. Ovšem balady nejsou pro desku tak zásadní. Mnohem lépe ji charakterizují nikterak objevné, ale velmi příjemné energické kousky „Shine Your Light“ či „Let`s Get Wild“ i závěrečná coververze obrovského hitu Bryana Adamse „Summer Of `69“, kterou Buckcherry podle očekávání pojali trochu punkověji, což vůbec nevadí, stejně jako skutečnost, že Todd není tak charismatickým a technicky zdatným pěvcem jako Adams.
Buckcherry se na „Vol. 10“ představují ve své lepší hodince. Nikdy nemohou dosáhnout toho, aby byli tak dobří a uvěřitelní jako na debutu (což bude jistě i dáno nostalgickými reminiscencemi), ale tentokrát lze souhlasně pokývat hlavou. Ano, deska se povedla. Ano, Buckcherry jsou znovu na vzestupu. A za hlavu hodili jakékoliv alternativní či post-grungeové tendence, což jim rozhodně lze přičíst k dobu.
|
