Debut stačil The Defiants k tomu, aby se trojice pohrobků glam metalových Danger Danger stala jistotou žánru a můžete jej nazývat americký hard rock, glam metal či AOR, protože The Defiants představují průsečík mezi těmito pojmy. První album z roku 2016 se stalo jedním z nejlepších alb, které v minulé desetiletce v daném stylu vyšlo a dokumentovalo historickou pravdu, že někdejší angažmá Paula Laineho za mikrofonem Danger Danger nebyl krok špatným směrem, ač alba „Dawn“ nebo „Four The Hard Way“ nevytěžila z jejich spolupráce maximum, kdežto nahrávka „The Return Of The Great Gildersleeves“ bylo mistrovské dílo melodického hard rocku přelomu milénia. K němu se The Defiants obracejí nejvíce. Dělo se tak na skvělém debutu, na bezmála stejně kvalitní druhé desce „Zokusho“, děje se tak i na novince „Drive“, která se hrdě může ředit vedle debutu.
Přestože kapelu po minulém albu opustil bubeník Steve West, druhdy druhý tvůrčí mozek Danger Danger a muž, který v kapele působil jako tmel ve sporech se zpěvákem Tedem Poleyem ( předchůdce a pak zase nástupcem Paula Laineho), u The Defiants to na personální ani uměleckou krizi nevypadá. Kapela, kterou kromě Laineho tvoří ještě basista a hlavní skladatel Bruno Ravel a kytarista Rob Marcello, angažovala znovu Vana Romainea, který nabubnoval debutovou desku, což byla logická náhrada. Možná tím podtrhuje návrat k debutu, který před sedmi lety způsobil takové pozdvižení, možná je to jen status quo, protože The Defiants špatnou desku udělat neumí. Důkaz předložený prostřednictvím novinky „Drive“ je pádný až běda. Potřetí se jedná o rukavici, hozenou veškeré konkurenci, která je letos zásluhou comebackových alb Winger a Extreme proklatě silná.
I když „Drive“ pokračuje v řadě debutu a "Zokusho“, je to to nejlepší a jediné možné, co mohou The Defiants udělat. Každý úkrok stranou (ať už jakýmkoliv směrem) by byl kontraproduktivní, protože muzikanti svůj soukromý svatý Grál už našli. Vzali si základ ze své spolupráce v rámci Danger Danger, hudbu vyčistili, provzdušnili, dali jí ještě větší hitové ambice a výsledkem je třetí skvělá deska v řadě. Znovu se na ní ukazuje skladatelský génius Bruna Ravela, který v dobách největší slávy Danger Danger na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl považován za jednoho z největších umělců glam metalové scény, než i jeho spláchla vlna grunge a on začal tvořit alternativní hudbu. Po té zde není ani vidu ani slechu. Už by byla přežitá a Ravel dobře ví, že mu neslušela ani v době největšího rozmachu. „Drive“ se vrací do dob, kdy na MTV vlály bujné hřívy a éterem letěla ohromná kytarová sóla.
Jsou zde skvělé, energické věci, stadionové hity i jímavé balady. Přesně to, co od pořádné hardrockové desky očekáváte. Je zde i nádech nezbytné moderny v úvodní „Hey Life“, což je nejtvrdší věc na albu, ale taková, kterou snesou i uši vycepované jemnějšími chvilkami Danger Danger. Od „Go Big Or Go Home“ se jede v mnohem klasičtějším módu, prim hrají úderné stadionové refrény a zvonivé kytary. Úvodní dvojicí je nastavena kvalitativní laťka, pod kterou se ve zbytku alba v podstatě nejde. Nestane se tak ani v případě poněkud vlezlé „19 Summertime“ či trochu nevýrazné závěrečné „Nothing`s Gonna Stop Me Now“. Tyto skladby, které lze považovat za nejslabší položky desky (ač se nedá mluvit o tom, že by byly celkově slabé) vrchovatě vyrovnává dlouhá řada potencionálních hitů. Nejsilněji rezonují chytře a chytlavě napsané kompozice „The Night To Remember“, „What Are We Waiting For“, „Against The Grain“, či baladické monstrum „Miracle“. I díky nim The Defiants znovu tvoří album, které je ozdobou hardrockové (pomalu chřadnoucí) scény.
Dát této desce absolutorium nebo ne? To je otázka… Je to skvělá nahrávka, demonstruje skutečný talent umělců, kteří znějí stejně přesvědčivě, jako když se nacházeli na vrcholu. Z něho, jak se zdá, ještě ani neslezli. Možná si proto ponecháme jeden bodík v záloze, kdyby příště bylo ještě líp. Ale i tak si možná „Drive“ plný počet zaslouží a jako na nadčasovou klasiku se na něj bude možná nahlížet v budoucnu, až jej prověří čas.
|
