Pokud budeme striktně souhlasit s kategorickým tvrzením, že nejlepší deathmetalová alba vznikala na konci osmdesátých a začátku devadesátých let, je cesta k novým nahrávkám stylu velmi těžká či dokonce nemožná. Díla odstartovaná deathovskou „Scream Bloody Gore“ a ukončená „Domination“ od Morbid Angel jsou možná nedostižná, ale obracet pozornost v případě chuti na pořádný death metal jen k nim by znamenalo ochudit se o řadu dalších dobrých nahrávek, ač méně překvapivých a naplněných očekávatelnými postupy. Chtít dnes od klasického death metalu nějaké novum a progres ani nejde, i když se občas objeví uskupení, které má velkou šanci zaujmout se starými zbraněmi. Jedním z nich je formace Dieth, truc podnik tří odpadlíků z Megadeth, Entombed A.D. a Decapitated. Tří muzikantů, kteří chtějí ukázat, že si poradí i bez domovské kapely, což je minimálně v případě exbasisty Megadeth Davida Ellefsona i otázka cti.
Ellefson je nejviditelnějším členem této party. Pachuť po jeho podivném vyhazovu od Megadeth ještě nezmizela a Ellefson zažívá pocity jako Dave Mustaine, když byl vypoklonkován z Metallicy. Možná i proto je Ellefson na roztrhání a adrenalin z toho mu dodává patřičnou energii. Ať už je to v rámci vlastní kapely Ellefson, alternativní formace The Lucid, hardrockového spojení se zpěvákem Jeffem Scottem Sotem, či nově v podobě thrash/deathového uragánu Dieth, jenž postavil s o generaci mladšími muzikanty, brazilským zpěvákem a kytaristou Guilhermem Mirandou, jenž byl v poslední fázi oporou švédských Entombed A.D., a bubeníkem Michalem Lysejkem, jenž byl svého času oporou polských Decapitated. Na první pohled trochu nesourodá společnost, sídlící na třech kontinentech, ovšem dohromady představující fortelný a energicky pojatý death metal nejtypičtějšího střihu, řádně protkaný thrashovými vlivy.
Nic nového pod sluncem debut „To Hell And Back“ není, ovšem pro žánrového fanouška má šanci stát se návykovou věcí. Pánové mají v sobě obrovský zápal a (pokud se v případě death metalu dá o něčem takovém mluvit) hýří hitovými ambicemi, což ze skladeb dělá něco víc než jen klasicky nařezanou death metalovou nahrávku bez jakéhokoliv přesahu. Dá se říct, že trojice na to jde podobným stylem, jako se k žánrovým deskám přistupovalo na konci osmdesátých let, nechce plnit jen šablony a hrát podle toho, co už bylo vymyšleno. I když připomene občas ikony žánru (což je při tak úzkém manévrovacím prostoru, který typický death metal nabízí, takřka nezbytné), na povrch se prodírá vlastní osobitost, kterou kapele dodávají zejména Miranda deathmetalovou částí a Ellefson starým thrashmetalovým nadhledem. A i když je jasné, že když úvodní „To Hell And Back“ začíná motivem akustické kytary (tím samým, jakým deska končí), bude následovat rychlý nástup do tvrdě riffovaných pozic, nejde o otřepané klišé. Na to mají Dieth dostatek vlastní invence.
Tu projeví především v následující „Don`t Get Mad… Get Even“, která má stále smrtonošské hrany, ovšem skandovaný refrén ji táhne až někam k hard coru. Mantinely žánru přesahuje i „Heavy Is The Crown“, v níž se poprvé hlasem do děje více zapojuje i Ellefson a tvoří protipól vůči Mirandově murmuru, který vystupuje z temnoty jako nečekaný přízrak. Ellefson velkou chvilku zažije ve „Walk With Me Forever“, což je typická, trochu temnější rocková power balada, na albu tohoto typu nečekaná. Svou povahou může lehce evokovat megadethovskou „A Tout Le Monde“, která také z „Youthanasie“ vyčnívala, aby se stala jednou z nejlepších věcí na desce. Podobné to bude pravděpodobně i s „Walk With Me Forever“. Dalším vrcholem, i když o poznání divočejším, je „The Mark Of Cain“. Ta jako jedna z mála nabídne brutálně sekaná tempa, ale i harmonie, které kapelu přivádí k progresivnějšímu a techničtějšímu pojetí death metalu.Dieth nezapomínají ani na výraznější refrén a finále ve velkém stylu, v němž atmosféra houstne a blíží se pocitům zmaru.
Debut Dieth je zdařilou nahrávkou. Ještě něco chybí do největších deathmetalových klasik (snad jakýsi pocit soudržnosti materiálu), ale i tak představuje dobrou volbu pro poslech žánrově vypulírované nahrávky. Ač je známa Ellefsonova přelétavost poté, co vylétl z megasmrťáckého hnízda, kvalita nahrávky napovídá, že zde by mohl nějakou chvíli zakotvit. Jde mu to zde lépe než po boku Jeffa Scotta Sota i grungem načichlých The Lucid. A pochopitelně mnohem lépe, než v trapném projektu King Of Thrash.
|
