Losangeleští Rival Sons patří mezi hrstku vyvolených kapel, které de facto přežily svou vlastní smrt, konkrétněji řečeno razantní opadnutí zájmu. Čtveřice patřila ke kapelám, které před zhruba patnácti lety rozjeli retro módu, jež byla na vrcholu v minulé desetiletce. Těžili z ní australští Wolfmother, skandinávští Blues Pills či Američané Scorpion Child. Rival Sons v této konkurenci nepatřili k nejlepším ani nejprotežovanějším kapelám, přesto se počítají mezi špičku v hardrockové komunitě. Dokázali se ctí vybruslit z retro šlamastyky a svůj výraz, ač stále postavený na blues/hardrocku sedmdesátých let, více zpřístupnit současné době. Opustili model alba „Great Western Valkyrie“, které pro ně před devíti lety znamenalo průlom a dnes představují svébytnou partu, která má kořeny u Led Zeppelin, Free, Blue Öyster Cult nebo Mountain, ale také dostatek vlastní osobitosti.
Dá se říct, že Rival Sons jsou stále na vzestupu a že na sobě pracují. Zpěvák Jay Buchanan se v mnohém zlepšil, a i když stále nemůže být tak hvězdný jako jeho nedostižné idoly z doby před padesáti či více lety, patří mezi ostřílené frontmany. Za patnáct let, co s Rival Sons funguje, se toho mnoho naučil a v suverenitě, kterou do hudby vkládá, je velká síla. Poprvé o tom přesvědčil na desce „Hollow Bones“ z roku 2016, plně navázal na čtyři roky starém počinu „Feral Roots“, a k dalšímu stupni k dokonalosti to dotahuje na novince „Darkfighter“. Ta je důležitá pro celé Rival Sons. Představuje to nejlepší, co tahle parta do drážek alba zaznamenala. Je to suverénní nahrávka, která se drží stylových mantinelů, ale na druhou stranu nabízí pestrou paletu nálad, od vzteklých, přes energické, až po nostalgicky baladické.
„Darkfighter“ je deska určena primárně staromilcům, ale je z ní cítit snaha oslovit i hardrockovou mládež, která v poslechu alb nových kapel nezažívá žně. Rival Sons sice nejsou také žádní mladíci, jejich věk dávno překročil čtyřicítku, ale hrstce teenagerů, co ujíždí na hard rocku, jsou jistě bližší než Deep Purple nebo Led Zeppelin. Tím se nedá říct, že by kapela někdy dosáhla stejného věhlasu jako zmíněné legendy, ale snaha o vytvoření něčeho velkého je na „Darkfighter“ přímo hmatatelná. Že to bude trefa do černého, ukázal už loni na podzim singl „Nobody Wants To Die“ s divokým klipem. Rival Sons v něm ctí své kořeny, ale navrch dávají silnou dávku energie a feeling a lá Motörhead, čímž se skladba stává návykovou. Není však na albu sama. Podobně vydařených věcí je minimálně polovina.
Patří k nim „Bird In The Hand“, která má nakažlivou, skoro až beatlesovskou melodiku, ale hudebně pošilhává po desert rocku, takovém, jaký hráli blahé paměti králové stylu Kyuss. Vrcholným okamžikem desky je poslední třetina, počínaje strhující „Guillotine“. V té kapela mistrně pracuje se změnami nálad a střídáním jemnějších a tvrdých, riffových pasáží. Dokáže něžně příst či baladycky vyprávět, aby vzápětí následovala kytarová erupce síly supervulkánu a výstřel někam do stratosféry. „Horses Breathe“ je přehlednější a hitovější kompozice, v níž zaujme Buchananova linka zpěvu, stejně jako neměnné tempo, dávají skladbě až hypnotickou přitažlivost. Ta kulminuje (ač ve zcela jiném duchu) v závěrečné „Darkfighter“, stojící v prvních dvou minutách jen na občasných tónech akustické kytary a Buchananově zpěvu, aby pak ukázala i ostřejší zoubky prostřednictvím hřmotných, zeppelinovských riffů.
Vypadá to, že kapela má ambice ještě větší. Sice sešlo z původně zamýšleného konceptu dvojalba, ale ještě letos Rival Sons plánují přijít s deskou další pod názvem „Lightfighter“. Vzhledem k tomu, že se první díl skutečně povedl, bude další deska vyhlížena netrpělivěji. Možná se Rival Sons nacházejí na svém vrcholu, možná je skutečně hvězdné chvíle ještě čekají.
|