Léta to vypadalo, že Janet Gardner, platinová blondýna původně z Aljašky, je dávno mimo hudební byznys. Že už nedokáže vykročit ze stínu prvních dvou alb Vixen, které jí zajistily koncem osmdesátých let slušnou popularitu a nebýt grunegové revoluce, které Vixen nedokázaly odolat, tak i slušné živobytí. Její vztah s kapelou patří do kategorie bouřlivých. I když se účastnila comebacku, který byl korunován alternativně grungeovou deskou „Tangerine“, u čtvrtého a zatím posledního alba Vixen, dosti slabé nahrávky „Live And Learn“ už nebyla. V dalších letech ji bylo možné registrovat v sestavě kapely, pravidelně z ní odcházela a zase se vracela. Bylo to však všechno bezvýsledné a Vixen se pomalu odsouvali do kategorie nostalgických kapel, které raději stokrát do roka přehrají „Edge Of A Broken Heart“ a „How Much Love“, než aby natočily novou desku. Tkový stav Janet nevyhovoval. Alespoň o tom svědčí skutečnost, že během posledních šesti let vydala čtyři desky. Takové, které nelze považovat za průměrné.
Janet vaří trochu z nostalgických ingrediencí, protože dobře ví, jakým průserem skončil pokus o modernu „Tangerine“, proto se její tvorba obrací k prvním dvěma albům. Je jedno, jestli ji vydává pod svým jménem nebo pod značkou kooperace s manželem Justinem Jamesem. Rozdíly jsou v podstatě kosmetické, protože všechno drží v rukách Janet a její rukopis, poučený prvními deskami Vixen, je jasně rozpoznatelný, stejně jako její hlas, což však není vždycky k dobru věci. Novinka „No Strings“ obsahuje nejklasičtější možný materiál, který je primárně cílen na fanoušky starých Vixen, hraje se podle pravidel konce osmdesátých let a feeling doby se daří místy nastínit více než věrně. Je to věc dvousečná, ale vědomí, že dnešní teenageři podobnou hudbu poslouchat nebudou a pamětník si staré časy rád oživí, docela logická. Janet ví, co dělá a její manžel, protřelý producent a byznysman zase ví, pro koho je hudbu zapotřebí tvořit. Dvacátníkovi jméno Janet Gardner nic neřekne, ale řekněte jej pětačtyřicátníkovi. Hned u něj naskočí obava z vlhkých snů…
„No Strings“ je jako minulá deska „Sinergy“ a stejně jako obě Janetiny sólovky z let 2017 a 2019 hitová až na půdu. Natolik, že by mohla konkurovat skvělé „Rev It Up“ z devadesátého roku. Všechna alba mají smůlu, že vyšla o dvacet let později, ale i tak se poslouchají velmi dobře, ač je nutné mluvit o nostalgickém kontextu. Pozitivem je, že nové hitovky nejsou kopírkou starých hitparádových trháků a v podstatě si žijí vlastním životem. Místy zaslechnete odkazy na „Street Of Paradise“, „Edge Of A Broken Heart“ či „Rev It Up“, ale to je dané tím, že je psala tatáž osoba, než aby se nové věci pokoušely o napodobení či kopii. Se začátkem „I`m Living Free“, který připomene úvod posledního alba Cinderelly „Still Climbling“, startují Janet s Justinem desku v trochu méně tradičním stylu, skladba (snad vyjma refrénu) nemá vůbec parametry stadionového hitu, ale tepe spíše na klidnější strunu.
Typické gardnersko-vixenovské postupy se začnou objevovat velmi brzy a v polovině alba rostou jako houby po dešti. První vrchol představí dvojice pod názvem „85“, která má naprosto strhující refrén, bohužel zároveň s ním odhalí skutečnost, že u Janet, přestože má stále figuru dvacátnice a s lety nepozbyla mnoho z někdejšího sexappealu, je to už trochu horší s hlasem. Důkazem je tato skladba (ne jediná na albu), u které si řeknete, že něco není úplně v pořádku, neboť ve vypjatých polohách máte pocit, že buď všechno praskne anebo sklouzne do podivného skřehotu. Když svůj projev v baladické „No Strings“ usadí do středních poloh, je vše v pořádku, ale přece jen zjištění, že vokální eskapády nejdou už ani této legendární zpěvačce, je trochu smutné, ač očekávatelné. U ní, i dalších vokalistů nejzlatější rockové generace.
Tato negativa vyrovnávají skladby samotné. „85“ je hitovka jako hrom, „Set Me Free“ jakbysmet. Minimálně tyto dvě písně by na přelomu osmdesátých a devadesátých let válcovaly hitparády, dnes jsou ukázkou starého kumštu z dob, kdy se vědělo, jak má rocková skladba znít. Tuto dvojici skvěle doplňují „Hold On To You“, „Into The Night“ (zde je slyšet jasný otisk debutu Vixen), „Turn The Page“ či „You`ll See“, přičemž za trochu slabší se dá považovat pouze závěrečná dvojice „She Floats Away“ a „Drink“. První jmenovaná jako kdyby chtěla zachytit snovou atmosféru šedesátých let, ale zůstává spíše u alternativní upachtěnosti klubové scény let devadesátých, druhá svou rozjuchanou pijáckou atmosférou není typem skladby, který by slušel za všech okolností noblesní Janet. O ošklivé tečce se mluvit nedá, spíše jako o zbytečně natáhnutém závěru.
Spolupráce Janet Gardner a Justina Jamese přinesla své ovoce a znovu je potvrzením toho, že Janet udělala dobře, když opustila řady Vixen. Na kontě má čtyři desky za šest let, ten samý počet, na který Vixen potřebovali let čtyřicet. Zkrátka je to tak, jak to má být a jednoznačné je, že Janet z té hry má mnohem více.
|
