Po loňském odchodu z Great White je zpěvák Mitch Malloy v životní fázi, kdy se chce věnovat hlavně své tvorbě. Jestliže za celé čtyři roky působení v Great White nepřišla kapela ani s jednou novou věcí, nyní se na trh dostává Mitchova sólovka „The Last Song“, která jako kdyby shrnovala aktuální fázi jeho života. A protože tento muzikant má zajímavou minulost - spolupracoval s Desmondem Childem a na pár chvil nahradil Sammyho Hagara ve Van Halen, patřila nabídka na rozhovor s ním do kategorie takových, jaké se neodmítají. Výsledkem je následující povídání.
Aktuálně vydáváš sólové album „The Last Song“. Znamená to, že jsi definitivně zpět na sólové dráze a že nemáš žádné jiné závazky?
Přesně tak. Takhle už to mám nějakou dobu.
Název může napovídat ledacos. I něco o tom, že by mohla deska být tvoje poslední. Uvažoval jsi někdy nad tím takhle?
To úplně ne, ale nikdy nevíš, která tvoje nahrávka bude poslední. To ale není ten důvod, může za poslední skladba, kterou jsem napsal a říkal jsem si: „Hmmm, Last Song, to nezní jako špatný název.“ Strukturu skladby jsem napsal hodně rychle, pak jsem dělal melodie a text jako vždy až na konec, Když jsem se dostal k refrénu, napadlo mě, že žiju celý svůj život, jako kdyby to byl Last Song (smích). Podle mně je to dobrý název pro skladbu i album
Kdo s tebou novou desku vytvořil?
Jestli se ptáš kdo, tak mě asi moc neznáš (smích). Já si všechno píšu, produkuju, dávám dohromady a mixuju sám. Nevím o nikom jiném, kdo by to tak dělal, jsem asi divný (smích).
Album vydáváš jen pod svým labelem Godsend Records. Je to pro tebe lepší než být pod velkým vydavatelstvím?
Rozhodně je to lepší, takhle se zodpovídám jen sám sobě a svojí ženě. Dělám to, co je důležité a dobré pro mě, a nemusím se zabývat názory ostatních lidí, které se nemusí shodovat s tím, co chci já. Všechno si dělám sám, protože můžu. Hodně dlouho jsem pracoval na tom, abych se do tohoto stavu dostal, ale nebyl to cíl takto to dělat od začátku. Co se týče distribuce, uzavřel jsem smlouvu se Sing Records v Kanadě a s Cargo z Londýna, abych oslovil větší trh. Propagace není jednoduchá. Proto jsem moc rád, že můžu dělat i tenhle rozhovor, v České republice už jsem byl, ale nikdy jsem tam nehrál, a pokud vím, tak mě tam lidi ani moc neznají, proto moc oceňuju tuhle příležitost.
Pracoval jsi na desce delší dobu nebo je její vydání spontánní záležitostí?
Dělal jsem na tom už dlouho. Něco jsem začal nahrávat ještě před odchodem ze svojí poslední skupiny, ale nemakal jsem na tom nijak extrémně tvrdě. Vždycky když byl čas a zabralo mi to asi čtyři měsíce. Nechtěl jsem nic uspěchat, což jsem snad ani neudělal.
Deska má deset skladeb. Je mezi nimi nějaké pojítko nebo stojí jako jednotlivé kusy?
Řekl bych, že každá skladba je tu sama za sebe. Když píšu, tak píšu, co mě zrovna napadne, nemám na to nějaký připravený plán. Spíš se snažím napsat co nejlepší věci, snažím se znít originálně, snažím se, aby moje skladby nic nekopírovaly. To samozřejmě nejde, děje se to podvědomě a občas se stane, že se mi povede zahrát něco, co zní jako to, na čem jsem vyrůstal.
Podle mě má největší ambice balada „Using This Song“. Je skladbou, od které čekáš hitparádový úspěch nebo jako singl chceš představit jinou věc?
Není to singl, alespoň zatím ne, ale možná bude. Možná to lidi třeba v Evropě budou brát jako singl, což by mě vlastně i hodně potěšilo. Podle mě je to jedna z nejlepších věcí, jaké jsem kdy psal a věnoval své ženě. Ale líbí se mi všech deset skladeb na desce, to mi věř. Kdyby se mi nějaká nelíbila, tak ji tam nedám. Všechno musí se mnou stoprocentně souznít, nikdo jiný o tom nerozhodne. Když jsem „Using This Song“ napsal, nebyl jsem si stoprocentně jist, že se bude na rockovou nahrávku hodit. Vychází z jiného kouta mé duše. Byla hodně složitá a musel jsem s ní hodně pracovat, aby vyšla podle představ. Byla pro mě tak speciální, že všechno muselo být dotaženo do detailu. Nejvíc se mi asi líbila verze, kde je jen zpěv a akustická kytara, ale ta by se na desku nehodila už vůbec. A díky, že ses právě na tuhle skladbu zeptal. Jsem rád, že se ti líbí.
Jaké místo má podle tebe nová deska ve tvé sólové diskografii?
Za mě je to asi to nejlepší, co jsem kdy vytvořil. Je to hodně o mě a pojem sólový umělec povyšuje na další level. U většiny lidí je asi největší favorit moje první album z roku 1992, které mělo hity, třeba „Anything At All“ Ta deska se jmenuje jen „Mitch Malloy“, ale není na tom tak jako novinka, protože jsem ji nedělal sám, i když je taky o mně a já byl u každé minuty alba. Dělal jsem tehdy i produkci, aniž bych o ní něco věděl a bylo to hodně o korigování lidí, což nyní odpadlo.
Na scéně působíš už od osmdesátých let. Jak se scéna za tu dobu změnila?
Drasticky. Věci se mění, nová hudba se stále objevuje a nová generace chce svojí vlastní hudbu a je jí přitahována. Ale je zajímavé, že se moje hudba poslouchá víc dneska než třeba v devadesátkách, což je super.
Za svou kariéru jsi spolupracoval s řadou umělců, chtěl bych se tě zeptal hlavně na jedno jméno – Desmond Child. Jaká s ním byla spolupráce a jak na tebe tento hitmaker působil?
Výborně. Lidi se mě na něj normálně neptají, ale měli by, je to ikona, ne-li legenda, ale pro mě je to primárně přítel. Snažil se mi ve všech možných situacích pomoct, i když psaní textů s ním bylo o nervy. On dělal, co uměl, a já se jen učil a nikdy jsem se nedostal do jeho úrovně úspěchu. Ale určitě moje psaní ovlivnil.
V polovině devadesátých let jsi byl pozván, abys nahradil Sammyho Hagara u Van Halen. Jak vážná situace byla? Stihl jsi s Eddiem a Alexem něco vytvořit?
Velmi vážná. To ještě byly záznamníky, já se vrátil domů z dovolené a tam byly tři zprávy od Eddieho. V tu chvíli telefon znovu zvonil a tam byl Eddie a tak to začalo. Pak mi zavolala jeho manažerská společnost, jestli bych měl zájem být ve Van Halen. Letěl jsem do Los Angeles, potkal jsem se s nimi, zahráli jsme si a po třech dnech mě přijali. Pak se ale stala řada divných věcí, které vedly k mému odchodu. S Eddiem jsme ale byli přátelé. Často jsme si volali, on mi říkal nějaké svoje nápady a tak. Bylo to skvělé, dva hudebníci, co si rozumí.
Do kapely se nakonec vrátil David Lee Roth. Necítil jsi hořkost?
Hořkost asi ne. Možná překvapení, ale ne rozhořčení. Než se to stalo, tak jsme si spolu volali a Eddie se ptal, koho mají vzít a já říkal že Davida. Nějakou dobu to ale trvalo, ale to museli udělat. Takže žádná hořkost, spíš se mi ulevilo a měl jsem za ně radost.
V roce 2018 jsi překvapivě nastoupil ke Great White. Proč ses rozhodl, že nahradíš Terryho Ilouse?
Hudbu produkuju sedmačtyřicet let a nějak jsem vyhořel. Zavolal jsem agentovi a chtěl jsem studio zrušit, že už to nemůžu dělat, už na to nemám, že chci vrátit lidem zálohy a všechno zrušit. A on se mě zeptal, jestli nechci hrát s Great White, protože to byl i jejich manažer. Nebyl jsem si jistý, že můj hlas bude s jejich hudbou fungovat. Takže jsem chtěl, aby mi poslali nějaké podklady, dělal jsem si svoje vlastní přijímací řízení, a zkoušel, jestli můj hlas funguje nebo ne. Překvapení bylo, že to fungovalo a výborně. A protože neměli zpěváka, byl jsem připravený s nimi vrazit hned na cesty. Byli jsme spolu čtyři roky a na pódiu to aspoň ze začátku bylo neskutečné.
Angažmá v Great White trvalo čtyři roky a nevzešla z něho žádná deska. Proč jste nic nenatočili a proč jsi v kapele skončil?
To je poměrně těžká otázka, ještě nikdo se mě na to nezeptal, a nechci, aby to vyznělo špatně. Necítil jsem, že to je tak dobré, jak by to mohlo být a ani já jsem neměl asi správné nápady, které by se k nim hodily. Když byla pandemie, chtěl jsem aspoň na dálku dělat novou desku. Oni chtěli natáčet všichni dohromady, což nešlo. Tak asi proto jsem odešel. Nechci si to dávat za vinu, já se snažil, aby to klapalo. Psal jsem pro ně, snažil se, ale chemie nefungovala tak, jak by mi to vyhovovalo.
Nové album budeš chtít propagovat i na koncertech. Jaká je sestava koncertní kapely?
Znám nejlepší hudebníky na světě. Kytaristy, bubeníky a další, se kterými se bavíme na denní bázi, a navíc jsem bývalý producent, takže mám spoustu kontaktů. Nemám žádný strach ze skládání skupiny. To je na tom asi to nejlehčí.
|
