Když se v roce 1979 stočil rozhovor anglického reportéra s Mickem Jaggerem ke kriketu a kuželkám a následně i k politice, nebylo na tom nic divného. Frontman The Rolling Stones už dávno nebyl jen zpěvákem rockové kapely, orvaným vlasáčem v džínách a upnutém tričku, ale vystupoval coby společenská persona, která glosuje denní události i sportovní výsledky stejně zasvěceně, jako dokáže mluvit o vlastní tvorbě. Přestože se Keith Richards zbavil silného drogového návyku a díval se na svět mnohem střízlivějšíma očima, tohle na Jaggerovi nenáviděl. Chtěl se věnovat hudbě, chtěl mít z The Rolling Stones zase největší kapelu na světě a přitom se musel koukat, jak žvanivý frontman tlachá v médiích o kuželkovém zápase mezi Anglií a Západní Indií. Deska „Some Girls“ byla skvělým dílem, které The Rolling Stones vrátilo někdejší sílu, ovšem z Jaggera bylo cítit nadšení sotva poloviční. Nejednalo se jen o „Some Girls“, šlo o celkový přístup k práci.
Naštěstí ve chvíli, kdy si spolu sedli za stůl a začali probírat nápady na nové album, všechny spory zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a oba se vrátili do mladých let, kdy pro ně tvorba představovala vrchol blaha. Jagger se nechal strhnout atmosférou, která jej zase vrátila o pár měsíců zpět, kdy se radoval z obrovského úspěchu „Some Girls“, a přes počáteční křeč se album nerodilo v úplných bolestech. Trochu jej blokovala váznoucí komunikace mezi členy kapely, Richards a basista Bill Wyman spolu už několik let neprohodili jediné slovo, ale i tak natáčení dospělo v říjnu 1979 do úspěšného konce. Protože „Some Girls“ byla stále na předních místech žebříčků mnoha zemí, zvolila se vyčkávací taktika. Nebylo by chytré odstřelit desku dalším dílem a konkurovat sami sobě. Proto kapely odlétla do New Yorku, aby čas, který ji úspěch „Some Girls“ dopřál, využila k tvorbě klipů pro dílo nadcházející, jež dostalo název „Emotional Rescue“.
Jenže všechno se měnilo a když na jaře roku 1980 odstartovala Nová vlna britského heavy metalu dubnovým vydání klasiky Judas Priest „British Steel“ a debutu Iron Maiden, nebylo nic zastaralejšího než The Rolling Stones. Na rozdíl od punkerů před pár lety je metalisté neuváděli jako inspirační zdroj a spíše poukazovali na generační propast mezi sebou a tím, co představovali The Rolling Stones. A to Jaggerovi ani Richardsovi ještě nebylo ani čtyřicet… Právě zde se ukázal problém zdržování vydání „Emotional Rescue“. Kdyby deska vyšla před tím, než éter zaplavil kovový hlas nastupujících kapel, nahlíželo by se na ni smířlivěji. Nikdy by nedosáhla věhlasu “Some Girls“, protože jí chybí jak velké hity, tak i energie předchůdce, ale asi by tolik nezapadla v historickém kontextu. Dnes je považována za vcelku zbytečnou desku, album, které žije z drobečků po hostině „Some Girls“, ale jinak nemá co nabídnout. Po stránce kvalitativní navazuje na průměrnou „Black And Blue“.
Přestože má „Emotional Rescue“ slušný start v podobě funkující „Dance“ a rockovější „Summer Romance“, brzy se ukáže, že kapela při komponování minimálně z poloviny mlátila prázdnou slámu, a jak Jagger, tak Richards spoléhali na výjimečnost svého rukopisu. Usnutí na vavřínech se tomu říká, a tato fráze ilustruje „Emotional Rescue“ nejlépe. Jak jinak si vysvětlit přítomnost veskrze průměrných „Send It To Me“, „Let Me Go“ nebo „Indian Girl“, které nemají prakticky co nabídnout. Zcela se nevyvedla ani klipová „Where The Boys Go“ a nepochopitelná přítomnost těchto skladeb ničí úsilí kapely, které otiskla do mnohem povedenějších skladeb z druhé poloviny desky. Hlavu vzhůru The Rolling Stones zvednou v mohutné bluesovce „Down In The Hole“, v níž střídají bezstarostnou atmosféru zbytku desky za temnou náladu. Na vrcholu alba se udrží i titulní „Emotional Rescue“, přestože blues je vyměněn za tanečnější kreace poplatné tehdejší disco módě. Na milost lze vzít i trochu přihlouplou Jaggerovu „She`s So Cold“, protože desku ve výtečném duchu zakončuje Keith Richards v jímavé „All About You“, v níž se vypořádává s koncem vztahu s Anitou Pallenberg, s níž byl od divokých šedesátých let.
„Nemyslím si, že každé nové album musí být nutně lepší než bylo předchozí. Nemůžete čekat, že všechny desky budou mít stejnou úroveň a osloví stejné lidi,“ řekl Jagger krátce po vydání „Emotional Rescue“, když už bylo jasné, že se mistrovský kousek, který se The Rolling Stones povedl se „Some Girls“, opakovat nebude. Tento citát vystihuje hodnocení „Emotional Rescue“ a demonstruje fakt, že do stejné řeky už se kapele vstoupit nepodařilo. Propad mezi jednotlivými deskami je poměrně hluboký a „Emotional Rescue“ vrací kapelu k šedi sedmdesátých let, snad až někam mezi díla „It`s Only Rock N`Roll“ a „Black And Blue“. K dobru kapele ani nejde připsat tanečnější podtón desky, protože The Roliing Stones byli vždy primárně bráni jako rocková kapel a rockerům byla koketérie s discem proti srsti.
Dobu alba „Emotional Rescue“ symbolizuje také skutečnost, která se průběhu osmdesátých let začala stávat stále důležitější a palčivější - měnící se vztah Jaggera a Richardse. Skrze sedmdesátá léta, kdy Richards bojoval s drogovou závislostí, byl faktickým vůdcem kapely Jagger, ovšem když Richards zamával heroinu na rozloučenou, toužil po tom, aby se vrátil na starou pozici. „Řekl jsem Mickovi, že jsem zpátky a že mu můžu pomoct vzít si něco na starost. V tu chvíli jsem poznal, že jsem narazil,“ vzpomínal Richards. Uvnitř kapely začínala vznikat koalice proti Jaggerovi a když přišla na přetřes otázka turné k „Emotional Rescue“, situace se vyhrotila ještě více. K údivu celé kapely i široké veřejnosti zpěvák odmítl mnohamilionovou nabídku na americké turné a v časopise Rolling Stone prohlásil památnou větu: „Obávám se, že rock n`roll nemá budoucnost. Je to recyklovaná minulost.“
|
