Aby byli underground, na to jsou moc písničkoví, aby byli mainstream, na to jsou moc divní. Queens Of the Stone Age vždycky stáli mimo tyto nesmiřitelné tábory, ovšem dokázali z toho vytěžit až až. Neminuly je platinové desky, v případě alba „…Like Clockwork“ první místo oficiální americké hitparády. a to bez toho, aby museli výrazně korigovat svůj styl. Přestože se v něm dnes vytrácí prvek stoner rocku, který je vždy spojoval s předchůdci Kyuss, alternativně rocková složka je pořád dost silná. I když desku od desky se z Queens Of The Stone Age vytrácí původní zarputilost a částečně i energie, nedá se mluvit o tom, že by kapela ztrácela dech. Staví především na poctivosti, na vlastních tradicích a to jí jde nejlépe.
Tentokrát měla namále. Šestileté období mezi novinkou a posledním albem „Villains“ bylo pro frontmana nejtěžšího dobou jeho života. Teď už o ní Josh Homme mluví a fanoušek se dozvídá, že žádná deska „In Times New Roman“ být nemusela, stejně jako mohla být ukončena kariéra Queens Of The Stone Age. Kapela byla jednu chvíli považována za vyřízenou záležitost, mluvilo se o rozpadu, ovšem takové řeči netrvaly zas tak dlouho. Mnohem horší bylo, že před dvěma lety byla Hommeovi diagnostikována rakovina. Budoucnost Queens Of The Stone Age vypadala černěji než nejtemnější bouřkový mrak. Proto je na jednu stranu novinka malým zázrakem, neboť se zdá, že Hommeova léčba je úspěšná, ale také po ní nikdo nemůže chtít, aby byla bůhvíjak optimistická. Odráží se na ní všechna temnota, v jaké se Homme v posledních letech nacházel, ale jsou zde i místa, která nabízejí východisko a v nich Queens Of The Stoine Age září jako sluníčko.
Že se nemění nic ve zvuku kapely a že tradicionalistické pojetí i přes neveselé okolnosti bude zachováno i na „In Times New Roman“, je jasné od úvodní Obscenery“ v níž přes uši praští klasický minimalismus, zboostrované kytary a přeřvaná basa. Zároveň víte, že se nejedná o zvukový amatérismus, ale jasné poznávací znamení kapely, která už vyrostla z garážových prostor, ale pořád má tendenci se k nim hlásit. Velmi silně je to znát z punkové „Paper Machete“, ve které se ozve vliv stařičkých The Stooges, což není vzhledem k přátelství Hommea a Iggyho Popa náhoda. Míst, na nichž kapela zabrousí až na začátek sedmdesátých let, k úplným kořenům punku, je zde více, „Negative Space“ je z toho ranku rovněž a mohla by být i „Made To Parade“, kdyby v ní neskotačily psychedelické zvuky a Hommeův hlas nebyl prohnán přes krabičku tam, kde se ke slovu dostává punková dravost.
Z jiného soudku je hitová „Carnavoyeur“, v níž se ke slovu dostává éteričnost a až spacerocková rozevlátost, která může ukazovat až k chameleonství Davida Bowieho jako jistému inspiračnímu rozměru. Podobný typ skladeb stojí na „In Times New Roman“ v menšině a proto je přitažlivější. Přívětivější tvář kapela ukazuje i v „Emotional Sickness“, přestože se v ní Homme zpovídá z trablů posledních let, a v pochodové „What The Peephole Say“, mezi které se vklínila jediná zbytečná položka, nenápadná „Sicily“. Zcela ojedinělá je závěrečná devítiminutová záležitost „Straight Jacket Fitting“, která ukazuje, že Queens Of The Stone Age nezapomněli psát velké a rozmáchlé skladby. Emotivní konec, v němž se kapela vybouří v první části skladby, založené pouze na lehkých klávesových plochách a akustické kytaře, působí vyloženě potěšujícím dojmem, máte pocit, že po místech zmaru, do nichž se některé skladby noří, má „In Times New Roman“ přece jen pozitivní závěr, který veškeré bezmoci dává nějaké východisko.
Stejně jako v případě „Villains“ se ani tentokrát nepodařilo vytvořit tak hitovou a vycizelovanou nahrávku, jakou byla „…Like Clockwork“, ale to vlastně ani nevadí. „In Times New Roman“ má tvář, která odráží stav, v jakém se kapela i Homme nacházeli poslední roky a to je její největší pozitivum. Je to deska méně přístupná, přesto vypovídající. Je to album, které fanoušky nezklame, ač euforické stavy tentokrát zůstanou za dveřmi.
|
