„Jen co jsem uslyšel jméno Cozyho Powella, věděl jsem okamžitě, že s ním chci dělat,“ řekl k nečekané spolupráci Yngwie Malmsteen. „I jeho to zajímalo a chtěl poslat dema. Když si je poslechl, hodně ho to vzalo. Bylo to někdy v roce 1996 v Miami a Cozy se stal základem sestavy pro další album.“ V té Yngwiemu zůstal věrný jen klávesista Mats OIausson, se zpěvákem Michaelem Vescerou se kytarista rozešel ve zlém a historická sestava z alba coververzí „Inspirations“ se ukázala být jen jednorázovou záležitostí. Na ožehavý vokální post byl vybrán Mats Levén, který byl Malmsteenův dobrý kamarád už od počátku osmdesátých let a který si brousil ostruhy v kapele Swedish Erotica nebo nazpíval bezejmenné album švédských Treat, po němž kapela ukončila svou klasickou éru. V roce 1996 byl Levén na volné noze a proto na nabídku na post u Malmsteena kývl. Zrodila se znovu ceněná spolupráce, i když řada hudebních kritiků poukazovala na fakt, že Levén není tak zdatným vokalistou jako Michael Vescera. I tak na desce „Facing The Animal“ odvedl velmi dobrou práci.
„Rád dělám věci spontánně a ani tyhle nejsou výsledkem nějaké promyšlené strategie. Nepotřebuji žádné impulsy zvenčí, abych provedl změnu stylu,“ řekl tehdy Malmsteen a narážel na fakt, že „Facing The Animal“ je z jiného těsta než byla předchozí díla. Nenechalo se čekat, že se Švéd nechá ovlivnit populárním alternativním rockem či doznívajícím grungem, ale jisté zjednodušení výrazu a srozumitelnosti skladeb je to, co vystihuje „Facing The Animal“ nejlépe. Na žádném předchozím albu nedával Malmsteen tolik prostoru skladbám na úkor svých sólových exhibic. Typická sóla ustupují do pozadí ve prospěch tvrdých riffů a ostrých rytmů, ovšem tentokrát je to k dobru věci a zajišťuje to „Facing The Animal“ další výsadní místo v Yngwieho diskografii. Svým pojetím je deska stejně silná jako předchozí „Magnum Opus“.
I na ní je několik míst, která lze bez uzardění přiřadit k nejlepším chvilkám Yngwieho kariéry. Balada „Like An Angel (For April)“, kterou Malmsteen věnoval další manželce v pořadí, je jeho nejlepší kousek tohoto ražení a titulní věc „Facing The Animal“ nejsabbathovštější nahrávkou, s níž kdy kytarista přišel. Může sloužit jako demonstrace toho, že občas Malmsteen použije natolik minimalistický styl, že své typické velikášství dokáže dát do služeb skladby. Později na „Facing The Animal“ poukazoval jako na věc, která jej odvedla velmi daleko od kašírovaných kořenů, ovšem v tomto případě lze říct, že tak činí nejlepším možným způsobem. Obě skladby ční z desky okatým způsobem, ale vedle řady typických (a silných) kompozic nepůsobí nepatřičně.
Bylo znát, že na „Facing The Animal“ je Yngwie stále na vrcholu umělecké kariéry. Zatím se ještě neobjevovaly žádné známky toho, že by se celá věc měla v příštích několika letech zlomit. Můžeme mu vyčítat úvodní „Braveheart“, v níž až příliš okatě cituje Garyho Moorea se slavnou „Over The Hills And Far Away“, můžeme mu vyčítat méně výrazné skladby z konce alba, „End Of My Rope“, „Only The Strong“ a hlavně otravná „Alone In Paradise“ jsou v podstatě do počtu, bez nichž by se hodinová nahrávka obešla. Zato „Sacrifice“, „Another Time“, „Heathens From The North“, „My Resurrection“ a zejména „Enemy“, opatřená velice zvláštní tajemnou atmosférou, jejíž zneklidňující pocit nevytváří jen Malmstreenovy sekané riffy, ale i trochu nervní klávesy, jsou vrcholovými díly devadesátkové Yngwieho tvorby. Tím deska ukazuje, že devadesátá léta mohou být v historickém kontextu brána jako nejsilnější Malmsteenovo období, přestože po stránce komerční pokulhávala za dekádou předchozí.
Dnes se na „Facing The Animal“ nahlíží jako na desku, která umělecký vrchol Yngwieho Malmsteena ukončila. Znamenala konec spolupráce s muzikanty, kteří se na ní podíleli, zejména vystavilo stopku Matsu Levénovi. Jakkoliv Malmsteen při vydání alba zářil v každém okamžiku, kdy se o něm zmínil v rozhovorech („Ten jen naprosto brilantní, dokonale univerzální,“ tvrdil kytarista), brzy z něho nadšení vyprchalo. „Na koncertech nestíhal. Pokud někdo slyšel živé album „Live!!“, tak ví, o čem mluvím. Člověk může mít proti Vescerovi výhrady, ale Mats musel projít jeho stopami, které zjevně byly příliš velké. Na rozdíl od Vescery jsem se s ním ale nerozešel ve zlém,“ dodal k Levénově odchodu Malmsteen. Nebyla to však jediná událost, která otřásla jeho kapelou. Ta další byla mnohem smutnější a tragičtější.
„Facing The Animal“ se ukázalo být posledním albem i pro Cozyho Powella, ačkoliv s ním Malmsteen do budoucna počítal. Ovšem osud tomu chtěl jinak. Jeho láska ke čtyřem kolům a jízdě s větrem o závod se mu podle řady kolegů jednou musela vymstít a přesně to se stalo 5. května 1998, kdy Powell boural s vozem Saab 9000 na dálnici u Bristolu. Neměl tolik štěstí jako Malmsteen o jedenáct let dříve a těžkou havárii přežil jen o několik hodin. Na vině bylo hodně mizerné počasí i skutečnost, že Cozy po dálnici letěl rychlostí 170 kilometrů v hodině. Neměl moc šancí…
|
