Že by Toto ještě někdy vydali novou desku, je velice nepravděpodobné. I když papírově členem kapely zůstává kytarista a hlavní tvůrčí mozek Steve Lukather i klávesista David Pacih, věc ohledné legendy amerického AOR dospěla do patové situace. Jakékoliv studiové aktivity pod tímto názvem jsou zablokovány ze strany rodin někdejších zesnulých členů, bubeníka Jeffa Porcara a basisty Mikea Porcara, přičemž ani někdejší frontman Bobby Kimball se k možnému znovusetkání pod hlavičkou Toto nestaví nijak žhavě, takže Stevu Lukatherovi nezbývá nic jiného, než vydávat desky na vlastní pěst. Klidně by mohly vyjít pod hlavičkou kapely, která díky coververzi největšího hitu „Africa“ v podání Weezer znovu slaví velké úspěchy. Luke se nesnaží napsat novou „Afriku“, pojítkem je jedinečná kvalita, kterou zaručuje on i jeho typický rukopis.
Jestliže minulá „I Found The Sun Again“ zastihla Lukea v jakémsi experimentálním rozpoložení, novinka „Bridges“ je orientována spíše tradicionalisticky. Jako by Lukeovi bylo jasné, že věc s Toto se nadobro uzavírá a chtěl natočit album, které tuto legendu připomene. Není třeba jakkoliv kopírovat dávný styl kapely, ani se snažit napsat další velké hity, které by se hitparádovými trháky stejně nestaly, stačí jen nechat volně plynout dávné inspirace a zavzpomínat, jak to kdysi této výjimečné kapele hrálo. Tomu nahrává i skutečnost, že se na albu podíleli další současní papíroví členové Toto, klávesista David Paich, zpěvák (zde rovněž v roli klávesisty) Joseph Williams a někdejší dlouholetý bubeník této party Simon Phillips. Jedná o jakési malé session Toto na albu jejich předáka. To je jeden z důvodů, který by mohl přitáhnout k „Bridges“ pozornost. Druhým je fakt, že se jedná o opravdu vydařenou desku.
Nečekejte však hitovou kolekci, jakou byla slavná „Toto IV“ nebo „The Seventh One“. Luke a jeho společnost se spíše oddávají skladbám z progresivnějším nádechem, v nichž prýští inspirace od alba „Tambu“ dál a proto „Bridges“ nejlépe funguje jako celek. Je deskou bez typických vrcholů, v nichž by vás na první poslech praštil přes uši některý refrén nebo melodický motiv. Všechno začne vystupovat postupně, bez toho, abyste si skladby museli řadit na hity a vycpávky. Jednoznačně není zastoupena ani jedna kategorie. Když bychom chtěli vypíchnout určité skladby, byly by to typicky naleštěnější poprockové kusy „Someone“ a „When I See You Again“. Na nich se dá aktuální Lukeova forma demonstrovat nejlépe, včetně jeho vokálního vkladu, který je znovu velice silný.
Vypíchnutí těchto dvou kusů je ale nespravedlivé vůči ostatní skladbám, ani „Someone“, ani „When I See You Again“ je nepřevyšují o koňskou délku, jak tomu bylo u legendární desky „Toto IV“ a jejích největších hitů. Na „Bridges“ se nacházejí minimálně tři další kusy (a jsme už u pěti skladeb z celkových osmi), které by aspirovaly na nejlepší skladbu albu. Mezi ně lze zahrnout žhavou bluesovku s úchvatným Lukeho sólem „Take My Love“, nádherou baladu „All Forevers Must End“, která tepe na romantičtější a klidnější strunu, a úvodní riffovou „Far From Over“, která sází na tvrdší a rockovější tvář uznávaného umělce. Jedinou trochu zbytečnou položkou (i když také ne nevydařenou) zůstává skladba „Burning Bridges“, jíž nesluší mírně jižanská atmosféra po vzoru ZZ Top, ani poněkud unylejší zpěv hlavního protagonisty.
„Bridges“ udržuje Lukatherovo jméno v nejvyšší rockové lize, přestože se mu pomalu blíží sedmdesátka a kdysi černou hřívu proplétají čím dál více stříbrné pramínky. Stále ještě má co říct a je proto vysoce pravděpodobné, že do důchodu, do něhož míří řada jeho vrstevníků, se ještě úplně nechystá. Kdyby ano, rozhodně by do něho odešel se ctí. To nejlepší se sice tentokrát nekoná, ale laťka kvality neklesá.
|
