Kytarista Joel Hoekstra žije v poslední době v mírné nejistotě. Když před pár lety nastupoval k Whitesnake, sliboval si od toho přidružení se k legendě historického významu, ač mohl vědět, že frontman David Coverdale je člověk přelétavý a místem v kapele si není nikdo jistý. Kvůli angažmá ve Whitesnake Hoekstra opustil i domovské Night Ranger, aby po Coverdaleově boku natočil dvě alba, trochu zbytečnou sbírku starých hitů Deep Purple „The Purple Album“ a velmi dobrou novinku „Flesh And Blood“. Jak to tak vypadá, ta bude poslední deskou, jaká kdy pod hlavičkou Whitesnake vyšla. Zdá se, že po ne zrovna přesvědčivých koncertních výkonech dvaasedmdesátiletý Coverdale nemá o pokračování valný zájem a dokonce se nechal vyfotit s ostříhanou hřívou, na níž si vždy zakládal. Pro Hoekstru je to situace, při níž má čas na sólové aktivity, ale zároveň to vypadá, že si ve Whitesnake neužil tolik hvězdné slávy, kolik počítal.
Má proto několik let vlastní kapelu Joel Hoekstra`s 13, do které se mu podařilo přilákat známé muzikanty, ať už jde o basistu Tonyho Franklina (ex-The Firm, Jimmy Page, Blue Murder), klávesistu Dereka Sheriniana (ex-Dream Theater) a bubeníka Vinnyho Appice (ex-Black Sabbath, Dio). Tato sestava zaručuje řemeslný zážitek, každý z muzikantů je člověk na svém místě. Jiné je to s postem zpěváka. Jestliže o vokály na prvním albu „Dying To Live“ se postarali v podstatě rovnou měrou Jeff Scott Soto a Russell Allen (jinak Symphony X), na „Running Games“ se Soto stáhl do pozice doprovodného vokalisty a prostor přenechal Allenovi, na novince „Crash Of Life“ už předák Symphony X nefiguruje. Na jeho místo nastoupil ambiciózní Ind Girish Pradhan, který se začíná stávat novým Ronniem Romerem, zpěvákem, který má dobrý projev i příjemnou barvu hlasu, ale všude je ho tak plno, že na poslech desek s ním nemáte moc chuť. A to je skutečnost, kvůli které ke „Crash Of Life“ přistupujete s předsudky.
Deska to není špatná, v hardrockovém žánru je pro letošek jedna z lepších. Hoekstra jako kytarista, který se narodil v době, kdy tento styl zažil průlom (tedy přesně v revolučním roce 1970) ctí britské kořeny s místy až blackmoreovskou tradicí, ale dokáže být i mnohem všestrannějším hráčem moderního střihu, až máte pocit, že by mohl hrát v jednom zápřahu se Zakkem Wyldem. Mísení obou přístupů je pro jeho tvorbu důležité a dalo by se říct, že až signifikantní. Hoekstra na něm staví i novou desku, která je o fous soudobější, než tomu bylo dosud. Může za to i Pradhanova přítomnost, jako mladý pěvec se nebojí vedle zkušenějších, tradicionalisticky založených kolegů sáhnout k modernímu výrazu - v „Far Too Deep“ můžete mít pocit, jako kdyby si vokální party Pradhan rozdělil s Ivanem Moodym z Five Finger Death Punch. A to pro Hoekstru není cesta správným směrem.
Hoekstrově kapele sluší tradičnější tvář, ať už hardrocková nebo ta, v níž se zabrousí více do metalových vod. Například vypjatý refrén v „Not Tonight“ lze zmínit jako příklad toho nejlepšího, co deska nabízí. Podobně se lze vyjádřit o singlové „Torn Into Lies“, v níž Hoekstra ukazuje, že jeho skladatelský rukopis má hitové ambice, i o svižné stadionovce „I Would Cry For Love“, v níž Pradhan předvádí, kam až umí svůj hlas vypnout. Tyto spíše pop metalové skladby kontrastují se závěrem desky, který působí jako z úplně jiného těsta. Už předposlední „You`re Right For Me“ má odlišnou atmosféru, které dominuje poněkud otravná slide kytara a idea jižanského zapadákova, závěrečná „Through The Night“ naplno čerpá ze šedesátkové psychedelie i alternativní šedi devadesátých let. Jisté kouzlo má, ale až příliš vybočuje z konceptu a deska končí poněkud rozpačitým pocitem. Pozitiva převažují, ale pocit, že dochází k tříštění materiálu, je stále neobytný.
Joel Hoekstra to zkusil na vlastní pěst potřetí, ovšem novinka je oproti předchozím albům o něco slabší. Jsou na ní skvělá místa, ale celkově album nedrží příliš pohromadě po stránce stylové, ani kvalitativní. Joel je ale protřelý muzikant, který si z drobného neúspěchu nikdy nic nedělal.
|
