„Mick spáchal smrtelný hřích, když vlastní projekt nadřadil zájmům kapely,“ řekl na přelomu let 1985 a 1986 basista Bill Wyman. Ronnie Wood mluvil o velmi deprimující době, jindy zcela klidný a rezervovaný Charlie Watts veřejně hovořil o tom, že z The Rolling Stones odejde a přidá se k nějaké jazzové kapele. Jediným, kdo na kapele lpěl, byl Keith Richards, který byl rovněž na druhé straně a stál v opozici vůči Jaggerovi. Věděl, že „Undercover“ nebyla podařená deska, že ani Mickova sólovka „She`s The Boss“ není tím, co by fanoušci od frontmana The Rolling Stones chtěli slyšet, ale viděl, že spolupráce s frontmanem je čím dál tím těžší. The Rolling Stones byli pro Jaggera vzduch. Priority viděl někde jinde, mimo svět kapely, možná u vlastní tvorby, možná na golfovém hřišti, možná doma, s rodinou. Proto kapela odmítla zdánlivě neodmítnutelnou nabídku na vystoupení na prestižní akci Live Aid, která se prostřednictvím televize přenášela do všech koutů světa. To už se veřejně mluvilo o tom, že s The Rolling Stones je konec. Vše podpořila skutečnost, že na Live Aid Jagger vystoupil jak sólový umělec a Keith Richards s Ronniem Woodem se objevili jako speciální hosté v programu Boba Dylana.
Zasáhl však osud. 12. prosince 1985 po předchozích dýchacích problémech utrpěl masivní infarkt klávesista Ian Stewart, kdysi zakládající člen kapely a dlouhá léta její koncertní opora, kterému podlehl. Pro Jaggera i Richardse to byla veliká rána, Stewart byl pravděpodobně jedinou osobou, která oba kohouty ve chvílích velkého nepřátelství dokázala dát dohromady a přimět je ke společné řeči. Alespoň na chvíli se ukázala být aktuální myšlenka kapelní soudržnosti a Jagger se přece jen připojil k Richardsovi a Woodovi, kteří pracovali na nové desce. 23. února 1986 The Rolling Stones odehráli malý soukromý koncert na Stewartovu památku, což bylo jejich první společné vystoupení za poslední čtyři roky, od ukončení turné k albu „Tattoo You“. Fanoušci si na chvíli oddychli, protože koncert doprovodilo ohlášení vydání nového alba „Dirty Work“, které kapela věnovala Stewartově památce.
Skutečnost, jak je deska koncipována, o žádné velké selance uvnitř kapely nevypovídá. Přestože Jagger se připojil k nahrávacímu procesu a jeho jméno figuruje u většiny skladeb, jisté je, že s hudebním základem přišel zejména Richards s Woodem a Jagger připojil jen texty. Podle toho hudba na desce zní, oproti „Undercover“ je „Dirty Work“ mnohem rockovější záležitostí a takřka odmítá příklon k taneční hudbě, jaký naznačoval předchůdce. Vrcholem alba zůstává jedinečný esprit spolupráce obou kytaristů v podobě skvělého otvíráku „One Hit (To The Body)“,nejskvělejší ukázka stonesovského umění v polovině osmdesátých let, v níž si zahostoval někdejší kytarista Led Zeppelin Jimmy Page. Skladba má čitelnou strukturu, výrazné melodie i kytarové linky a dobře zapamatovatelný refrén, který ji pocitově řadí k vrcholům jako byla na „Tattoo You“ „Start Me Up“. Bohužel takový vrchol je na albu ojedinělý, s následující „Fight“ úroveň trochu klesne, aby se na rovinu „One Hit (To The Body)“ už nedostala. Je nutné přiznat, že „Dirty Work“ (na rozdíl od „Undercover“) obsahuje řadu dobrých míst, skladeb, které by se mohly stát potencionálními hity, pokud by je kapela neodflákla ve vidině toho, že to je jejich poslední album.
O jakési nezúčastněnosti vypovídá i fakt, že jako pilotní singl byla nasazena rhythm and bluesová klasika „Harlem Shuffle“ z roku 1963 od dua Bob And Earl. V podání The Rolling Stones se skladba příliš nechytla a předznamenala tak i osud alba, které se stalo komerčním propadákem, ač to ve Velké Británii dotáhlo na třetí příčku hitparády a v Americe na samotný vrchol. Cesta směrem dolů však započala velmi brzy. A to navzdory faktu, že se mezi jedenáctkou skladeb dá najít několik skutečně dobrých. O „One Hit (To The Body)“ řeč byla, k ní lze zařadit „Winning Ugly“, v níž je jako na jednom z mála míst alba slyšitelný vliv Jaggera, "Hold Back“, v níž dominuje grázlovská poetika Keitha Richardse a zejména titulní „Dirty Work“, což je rovněž jeden z vrcholů osmdesátkových The Rolling Stones. S přimhouřením oka lze na milost vzít dva výlety do reggae světa „Too Rude“ a „Back To Zero“, zbytek skladeb klesá k hranici průměrnosti a nevýraznosti.
Jakýsi pocit rozháranosti a nesoudržnosti materiálu je odrazem neutěšené situace uvnitř kapely, kterou práce na desce spíše ještě více rozdělily, než aby ji stmelily. Deska velký dojem neudělala ani na kritiku, která ťala do živého. To se nelíbilo především Jaggerovi, který kritiku nesl nelibě, protože sám sebe viděl v pozici popové hvězdy. Recenzenti zpěváka podezírali z toho, že si výraznější a lepší věci schovává na další sólové album, protože bylo veřejným tajemství, že na něm začínal pracovat souběžně s vydáním „Dirty Work“. Zanedlouho poté, co 24. března 1986 deska vyšla, přišel každému z členů dopis od Micka Jaggera, ve kterém zpěvák spoluhráčům sdělil, že s nimi na turné nevyjede. A příkop mezi jednotlivými muzikanty byl zase o něco hlubší. Jediným, kdo Jaggerovo prohlášení přijal s povděkem, byl bubeník Charlie Watts. Ten se o řadu let později svěřil, že na turné rovněž vyjet nechtěl, protože v období „Dirty Work“ se potýkal se silnou heroinovou a alkoholovou závislostí.
Druhé sólové album Micka Jaggera „Primitive Cool“ vyšlo v září 1987 a zpěvák na něm spolupracoval s tvůrčím mozkem popových Eurythmics Davidem Stewartem. Bylo druhým pokusem z něho udělat popovou hvězdu a nevyšlo to ani tentokrát. Důležitější bylo oznámení, které přišlo o něco později, že na sólovou dráhu odchází i Keith Richards. To byl v tu chvíli faktický konec The Rolling Stones…
|
