Vypadalo to jako jasný trucpodnik. Keith Richards tak dlouho odolával narcistickým sklonům Micka Jaggera, až se po vydání jeho druhého sólového alba pustil do vlastní tvorby rovněž. Stále mu záleželo na tom, co s The Rolling Stones bude, ale už nechtěl čekat se založenýma rukama, jestli se Jagger uráčí vrátit ke společné práci. Do běla jej rozpálilo Jaggerovo prohlášení, že by bylo dětinské domnívat se, že člověk zůstane ve stejné partě navěky. V tu chvíli to vypadalo, že The Rolling Stones definitivně končí a Jaggera s Richardsem postihne stejná nevraživost, která kdysi zabila někdejší největší rivaly The Beatles. Hovořilo se o tom, že Jaggera by v kapele mohl nahradit Roger Daltrey, předák The Who, což přiznal i Richards, který se v době vydání sólové prvotiny „Talk Is Cheap“ rozpovídal o komplikovaném vztahu s Jaggerem. „Chová se jako malý kluk a když s ním mluvíte, vždycky přijde s nějakým protiobviněním,“ tvrdil kytarista. „Se mnou to má jednoduché, stačí, když mi řekne, že jsem feťák a přesně tohle udělal.“
„Vinen je Mick. On se rozhodl jet si po svém a jít za slávou,“ podpořil Richardse basista Bill Wyman. O věci promluvil i Jagger a jeho prohlášení se stalo zlomem. V časopise Rolling Stone zmínil, že kapela je zhruba uprostřed kariéry a vůči Richardsovi zaujal mnohem vstřícnější postoj. Důvod možná byl mnohem jednodušší než by se zdálo. Když si Jagger porovnal finální čísla za svou druhou sólovku „Primitive Cool“ a Richardsovu prvotinu „Talk Is Cheap“, zjistil, že kytarista souboj vyhrál na plné čáře, Jaggerovo album propadlo, Richards v Americe za sólový debut obdržel zlatou desku, k níž se hlásili i nově nastupující hvězdy Guns N`Roses, kteří Richardsovi vyjádřili veřejnou podporu. Víc Jagger vědět nepotřeboval. Cesta za popovou slávou pro něho skončila. Bylo třeba trochu sklopit krovky a začít se zajímat o budoucnost v rámci The Rolling Stones. Vše vypadalo jednodušeji než před pár lety.
Jagger se s Richardsem sešel 13. ledna na Barbadosu. Během víkendového sezení dali dohromady tři skladby, zejména prostřednictvím „Mixed Emotions“ vypustili přebytečnou páru. O téhle chvíli Jagger později přiznal, že se stala znovuzrozením The Rolling Stones. Pochopil to, co říkal před dobrými deseti lety Bill Wyman, že Jagger je nenahraditelný, ale pouze v rámci The Rolling Stones. Sám ve světě hudby znamená zhruba polovinu. Pro Mickovo ego to byla velká rána, ale pro The Rolling Stones okamžik, který je polil živou vodou. O pár dnů později se kapela objevila v hotelu Waldorf Astoria při udělování rockových cen Sině slávy. Když se k ní připojil i dávný kolega Mick Taylor, vypadalo to, že svět zase leží The Rolling Stones u nohou a jejich comeback se stal událostí sezóny.
Bylo jasné, že takovou událost musí kapela podpořit i novým albem, které zanechá rozpačité pocity z předchozích nahrávek stranou. Otázkou bylo, nakolik budou po tom všem schopni Jagger a Richards společně tvořit, když ještě v živé paměti byly spory ohledně výsledku na „Undercover“ či Jaggerovy nezúčastněnosti při tvorbě „Dirty Work. Výsledek v podobě tří skladeb z Barbadosu byl velmi povzbudivý, ale práce na desce byla běh na mnohem delší trať. Vše šlo až nebývale hladce a během několika týdnů měl Jagger s Richardsem k dispozici asi padesát skladeb, proto mohli do akce povolat Wooda, Wymana a Wattse. Rovněž bylo rozhodnuto o angažování Chrise Kimseyho, který se podílel na tvorbě alba „Undercover“, ale především byl u toho, když kapela nahrávala bestseller „Sticky Fingers“. V době, kdy byla deska už ceněnou klasikou, to něco znamenalo.
Výsledek „Steel Wheels“ převýšil očekávání, neboť zejména první polovina alba se dá řadit k tomu lepšímu, co kdy kapela vyprodukovala. Velkým plusem byl fakt, že vsadila na moderní zvuk, který její tvorbu udělal energičtější a z padesáti napsaných skladeb měla při výběru šťastnou ruku. Stylem se přiblížila tehdejšímu pojetí hvězdného rocku, což na konci osmdesátých let představoval losangeleský glam metal, pro který The Rolling Stones byli jedni z největších vzorů. Chuť rozpálené kalifornské ulice je cítit ze skvělého otvíráku „Sad Sad Sad“, z „Mixed Emotions“ a z „Terrifying“, prvních tří skladeb, jimiž kapela otevřela album naprosto famózním způsobem. Jak u The Rolling Stones bývá zvykem, v následujících skladbách kapela občas klopýtne, ovšem i na zbytku alba se jí podaří vykřesat několik skutečných drahokamů. Velmi působivá je countryovka ve stylu „Wild Horses“, nazvaná „Blinded By Love“, „Rock In A Hard Place“ s důraznými kytarovými riffy, či lehce psychedelická „Continental Drift“, která svou neklidnou atmosférou může připomenout hippie období šedesátých let. Už jen toto konstatování ukazuje, jak moc je „Steel Wheels“ pestrá deska.
Je to také album, které znamenalo návrat The Rolling Stones do někdejší formy. Recenze na něj byli většinou velmi příznivé a vše špatné, co se kapele přihodilo během osmdesátých let, jako kdyby bylo zapomenuto. U Jaggera jako kdyby se znovu objevil zájem, což široce demonstroval fakt, že souhlasil s tím, aby kapela vyrazila na velké světové turné, první od roku 1981. To se stalo jedním z největších podniků doby, zastavilo se i v Československu, kde kapelu v rámci porevoluční euforie vítal více než stotisícový dav. A Jagger po boku prezidenta Václava Havla zářil, jako kdyby vyhrál životní loterii. Bylo to však tak, že si zachránil umělecký krk.
|
