„Nejsem s „Facing The Animal“ příliš spokojený,“ vyjádřil Yngwie Malmsteen své pocity rok poté, co deska vyšla, „Není to špatná deska, má dobré skladby, které jsem sám napsal, ale příliš se vzdálila albům stylu „Rising Force“. Znělo to jako deska kapely, ale moje alba jsou o mě a mojí kytaře,“ pokračoval švédský kytarista a jedním dechem dodal, že už má novou sestavu, v níž nepočítá se zpěvákem Matsem Levénem, který podle Malmsteenových slov podával chabé koncetní výkony. Kytarista šmahem vyvrátil spekulace, že by se k němu mohl vrátit Jeff Scott Soto i Joe Lynn Turner, o čemž řada fanoušků spekulovala. „Je to tak, že už mám nového zpěváka. Není moc známý, ale můžu říct, že zpívá líp než Jeff a Joe dohromady,“ mlžil Yngwie. Jaké bylo překvapení, když se po jeho boku objevil starý známý Mark Boals, vokalista, jenž byl zodpovědný za třetí Yngwieho řadové album „Trilogy“. Staří fanoušci, toužící po albu ve stylu „Rising Force“ tušili velké změny, ačkoliv je každému známé přísloví o vstupu do téže řeky…
Z doby „Facing The Animal“ Malmsteenovi zůstal basista Barry Dunaway i léta věrný klávesista Mats Olausson. Bubenický post po tragicky zesnulém Cozym Powellovi obsadil John Macaluso, který na sebe pár let předtím upozornil jako člen norských hardrockerů TNT. Yngwie dal znovu dohromady velice slušnou sestavu, která měla pěvecky i instrumentálně velký potenciál, jenž v umělecky vrcholových devadesátých létech zůstal částečně nevyužit. Problémemž byla Malmsteenova touha vrátit se ke stylu alb „Rising Force“, což demonstroval i tím, že dávné logo znovu vetkl na obal alba. Potíž byla v tom, že to, co v roce 1984 působilo jako zjevení a fungovalo ještě po celá osmdesátá léta, bylo na konci milénia mírně přežité. Navíc pro někoho, kdo se od takového modelu odchýlil na svých nejlepších albech. Konec konců Malmsteen moc možností neměl. Buď mohl pokračovat ve zjednodušování své tvorby, což by však jeho ego těžko neslo, nebo se vrátit do minulosti, i za cenu toho, že se bude jednat o faktický krok zpět.
„Alchemy“ rozdělila fanoušky na dva tábory. Jedni tento krok vítali, protože z nostalgického pohledu byl krok do osmdesátých let přitažlivý, druzí argumentovali tím, že Malmsteenovi povážlivě vyschla umělecká studnice a neutuchajícími kytarovými sóly jen zastírá fakt, že nemá dostatek nosných nápadů. A skutečně neměl. Proto byla „Alchemy“ vnímána jako nejslabší deska, která do konce devadesátých let vylétla z Malmsteenovy kytary. Po výtečných dílech „Fire & Ice“, „The Seventh Sign“, „Magnum Opus“ a „Facing The Animal“ byla „Alchemy“ krokem zpět a po kvalitativní linii sestup o úroveň níže. Deska sice nastartovala novou éru Švédovy kariéry, ale ta byla v porovnání s předchozí (skoro) dvacetiletkou mnohem méně vzrušující a méně zajímavější. Jako kdyby neměl Malmsteen čím překvapit, jako kdyby byl zahleděn jen sám do sebe a odstřihl se od okolního světa.
Velkou devizou alba je suverénní Boalsův výkon a ačkoliv nebyl nikdy nejlepším zpěvákem, který stanul po Malmsteenově boku (o prvenství se zřejmě perou Joe Lynn Turner a Michael Vescera), ukazuje své kvality silněji než na „Trilogy“. Bohužel k dispozici nemá tak silný materiál jako tenkrát. Ukazují se pouze určitá místa, na nichž je dosaženo požadované kvality. Jedním z nich je pilotní singl „Hangar 18, Area 51“, dalšími podařenými kousky jsou „Playing With Fire“ a „Legion Of The Damned“, v nichž je patrná přitažlivá lehkost předchozích let. Tu Yngwie na jiných místech zadupává nemilosrdně do země a výsledkem jsou bezpohlavní věci „Blitzkrieg“ či „Voodoo Nights“, v nichž lze mluvit o skladatelské vyprahlosti. Nadchnout nedokáže ani závěrečná trilogie „Asylum“, o níž Malmsteen tvrdil, že jde o vrchol epického snažení s náladou typicky malmsteenovskou, ovšem ve skutečnosti se jedná o přežvykování dávno vyřčeného.
„Návratem ke značce Rising Force chci lidem říct, že jsem se na posledních deskách až příliš vzdálil svým kořenům,“ tvrdil Malmsteen, „Teď se budu soustředit na prvky, které ode mě lidé v minulosti znali, budu víc dbát na prvky klasické hudby a rozmáchlé instrumentální pasáže.“ I když „Alchemy“ byla deska, která si zahrávala se slovem průměrnost, podobná prohlášení v Yngwieho fanoušcích přiživovala pocit, že se chystá znovu něco velkého a na desce si kytarista vybírá jen oddychový čas. Problém byl daleko hlubší, přestože se o něm kolem roku 2000 ještě mnoho nevědělo. Jisté bylo, že uvnitř znovuobnovených Rising Force panovala s materiálem „Alchemy“ velká spokojenost.
Zářil i Malmsteen, přestože deska kýženého komerčního výsledku nedosáhla a ani v Japonsku, které patřilo odedávna mezi Yngwieho vyhlášenou baštu, úspěch nebyl tak žhavý, jak se původně čekalo. Jenže kytaristu přímo magicky přitahovala skutečnost, že má kolem sebe opět plnohodnotnou kapelu. „Teď si všichni v kapele rozumíme. Bylo to v minulosti už několikrát a vždycky to byl klid před bouří, ale věřím tomu, že tahle sestava vydrží,“ řekl po vydání „Alchemy“ Malmsteen. Pro tuto chvíli to vypadalo nadějně…
|
