Pride Of Lions slaví dvacet let od vydání debutu a na jejich kariéře lze dobře demonstrovat, jakou udělal vývojovou stopu styl, který představují, tedy AOR. Před dvaceti lety byly kapely, které ho hrají, na pokraji vyhubení a ikony Journey, Foreigner, Toto či Survivor byly buď nečinné, nebo nezažívaly dobré časy. Dnes je znovu všude, i když jeho úroveň není taková jako na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. O té by mohl předák Pride Of Lions Jim Peterik léta vyprávět, nejenže tu dobu zažil, ale dokonce stál na vrcholu scény. Z jeho pera pochází jeden z největších hitů všech dob, trhák „Eye Of The Tiger“ od Survivor. To je skutečnost, kterou Peterikovi nikdy nikdo neodpáře a díky které přitahuje stále jeho jméno pozornost. Obzvlášť v době všeobecného revivalu AOR, kdy zejména kolem italského vydavatelství Frontiers rostou kapely a stylové projekty jako houby po dešti. Že většinou nevalné úrovně je věc druhá.
Pride Of Lions také patří do stáje Frontiers Music, ale ne do sorty projektů, které jsou tvořeny uměle a na první pohled bez ladu a skladu. Pride Of Lions mají už za sebou dvacetiletou historii, osobnost Peterika i stabilní sestavu, která se nemění jako jarní počasí. Na první poslech je znát, že kapela žije ze skutečného skladatelského umu a ne z potřeb producenta, který nová alba seká jako Baťa cvičky, ač je úroveň leckdy pochybná a vyznění všech desek v zásadě totožné. To u Pride Of Lions nehrozí, tam je osobitost daná, i když je léta jasné, že se od nich druhého šlágru jako byl „Eye Of The Tiger“ člověk nedočká. Ovšem nedočká se ani negativního překvapení, že by jakákoliv deska z jejich diskografie šla na hranici průměru, včetně alba „Immortal“, které bývá všeobecně považováno za nejslabší kus.
Co se očekává od nového díla „Dream Higher“? Rozhodně ne žádné novum, či stylový výlet jiným směrem. Peterik má léty zažitý styl, který měnit nebude a fanoušci to po něm ani nechtějí. Hlavní je sázka na jistotu, která kapele vychází celých dvacet let, ovšem na druhou stranu jí brání v tom, aby dokázala najít nové fanoušky. Je to trvalý stav, se kterým je každý ze zainteresovaných spokojený. Proto i určitá pohoda vyzařuje z hudby, což je docela slušný bonus i pro novou desku. Ta se nese v poklidném duchu a připomíná dávná alba Survivor v moderním zvukovém balení. Velkou devizou, také léty dobře známou, je i hlas druhého nejdůležitějšího člena Tobyho Hitchcocka, jenž je stále pevný a tvárný, což dokládá obří kantilénou „My Destiny“, v níž si sáhl na strop svých možností. A vězte, že nejsou malé.
„Dream Higher“ je deska plná hitů. Sice předvídatelných, starosvětských a pro člověka, kterému ještě není čtyřicet, jistě i přežitých. Ale stále fungujících a dokazujících, že i zprofanovaný styl, jakým v rockových kruzích dnešní AOR je, má stále co říct. Kapela se snaží albu zachovat pestrost a proto úvodní, svižnou „Blind To Reason“ doprovodí rozmáchlou titulní věcí, která využívá baladických ploch, což je kontrast, ke kterému se Pride Of Lions uchylují na novince dost často. Vychází jim to, přestože druhá polovina alba, zhruba tak od „Driving And Dreaming“, začne vykazovat mírně klesající kvalitativní tendenci, s výjimkou toho, že závěrečná „Generational“ patří k tomu lepšímu, co deska nabízí. I přes tento fakt je „Drean Higher“ kvalitní práce, kterou si kapela hlídá svůj kredit na scéně.
Pride Of Lions se díky podobným deskám staly jistotou kvalitního poslechu, i když pouze pro žánrového fanouška. Pro něj nahrávají další desky a on je znovu spokojen. „Dream Higher“ je jedna z lepších, za sebou nechává „Immortal“ i „Fearless“, ovšem lesku předchozí „Lion Heart“ se docílit nepodařilo. Ale rozdíly mezi jednotlivými alby nejsou nijak závratné…
|
