Hudba z jiného světa…, hlásají Edge Of Paradise o své tvorbě už nějaký ten pátek. Pravda je, že na novince „Hologram“ tahle hláška dostává nový (respektive obnovený), velmi lesklý nátěr. Byť se dva roky staré album Edge Of Paradise „The Unknown“ jevilo jako nejsilnější položka v diskografii kapely, vypadá to, že určité zklidnění, větší střízlivost a zaměření se na podstatu skladeb víc, než na nablýskaný efekt, není tím, co by pětici kolem zpěvačky Margarety Monet a kytaristy Davea Batese přirostlo k srdci. A tak se s koncepčním futuristickým příběhem „Hologram“ posunuje kapela vpřed i vzad zároveň. Vzad proto, že na podobných elementech už svoji tvorbu postavila, vpřed proto, že se snaží znít víc než moderně.
Má to velký háček v tom, že se zase někde vytratila podstata a Edge Of Paradise hrají čistě na efekt - elektronicky industriální sound, v pozadí diskotéka a v popředí příliš afektovaná Margarita zaručují, že „Hologram“ se zapíchne do uší, rozhodně jej nepřeslechnete a co se týče halasu, nabubřelosti a určité pichlavé provokativnosti, v diskografii kapely nemá tahle nahrávka konkurenci. V otázce hledání důvodů k tomu se k desce znovu vrátit se taky vyznačuje jasnou jedinečností, bohužel v duchu hesla „kde nic kromě hry na efekt není, tam ani čert nebere“.
Úvodní titulka se přihlásí poměrně nepříjemným zvukem, vlezlým motivem, ostře nervním zpěvaččiným výletem do výšek v refrénu i protivně afektovaným zvolněním bez výraznější atmosféry. Nervózně útočná „This Is Personal“ s na nervy lezoucí bublající elektronikou, či vláčnější a trochu hysterická (nejsilnější a nejčastější emoce, se kterou Edge Of Paradise na desce pracují) „The Faceless“ definitivně potvrdí, že tohle je cesta, ze které kapela nehodlá na aktuální necelé třičtvrtě hodině uhnout, trocha temnoty a dramatičnosti (paradoxně tyhle ingredience přináší na desku trochu civilnosti a tím pádem přirozenosti) v „Dark“ působí alespoň na moment přitažlivě, předvídatelná „Unbeatable“, v níž se po předchozím tyjátru trochu neuvěřitelně Margarita na chvíli stylizuje do podoby sladké holky, umetá cestu pro popem líznutou „Don`t Give Up On Me“, po níž už jasné, že Edge Of Paradise hlavu výš nezvednou.
Kde je ten další rozměr, který by se dal od alba s názvem „Hologram“ očekávat? Když opadne nablýskaně afektovaná moderní iluze (což se děje poměrně rychle), zbude jen nepříliš povedená skica tuctové nahrávky se základem kdesi v symfonického metalu. A to je od kdysi nadějných Edge Of Paradise zatraceně málo. Inu, není všechno zlato, co se na první pohled třpytí.
|
