Mark Boals byl pryč a epizoda s nástupcem Jornem Landem skončila dřív, než stačila začít, protože svéhlaví seveřani Lande a Malmsteen si vjeli do vlasů takovým způsobem, že Yngwiemu nezbývalo nic jiného než se obrátit opět na Boalse, zda by alespoň nedokončil turné k desce „War To Ends All Wars“, o níž byl přesvědčen, že je jeho dalším mistrovským dílem. Tak to nebylo a pocítit mu to dávali i fanoušci, kterých se na koncertech začala scházet mnohem menší parta. Yngwie definitivně uzavřen ve své bublině věřil tomu, že našel Svatý Grál a mustr na to, jak má znít jeho pravé album. „Je to hlavně o mojí kytaře a o mně. V Rising Force může zpívat kdokoliv, hrát na bicí kdokoliv, ale na kytaru ne,“ řekl před vydáním alba „Attack!!“ Malmsteen. Tehdy se pyšnil novou sestavou, o níž tvrdil, že bude nejikoničtější od dob, kdy s ním zpíval Joe Lynn Turner.
Důvod byl nasnadě. Na post frontmana získal podruhé (a naposled) za svou kariéru člověka, který byl silně spjat s Rainbow Ritchieho Blackmorea. Přestože se po jeho boku objevil nejvíce obyčejný a nejméně nápadný vokalista, který kdy Rainbow prošel, už jen angažmá Doogieho Whitea bylo pro Malmsteena velkou vzpruhou. Stejně šalamounsky vyřešil post klávesisty a v kapele se objevil Derek Sherinian, který nějaký čas strávil v hvězdných Dream Theater. Svou přítomností oba přitáhli k Malmsteenově novému počínání velkou mediální pozornost, čehož kytarista využil k prohlášení, že jak White, tak Sherinian jsou právoplatnými členy kapely, ačkoliv veškerou hudbu na novou desku si složil sám. „Nejlépe pracuji sólově. Já nejlépe vím, jak mají moje desky znít a jaké na nich mají být skladby,“ zmínil Yngwie a tím podtrhl skutečnost, že ač znovu hudbu vydával pod názvem Rising Force, bral ji spíše jako sólovou záležitost.
Je to možná největší kámen úrazu, jak Sherinian, tak White jsou natolik zkušení muzikanti a zejména v případě Sheriniana se dá mluvit o vyloženém kompozičním talentu, že byl hřích nevyužít jejich přínosu do nových skladeb. Malmsteen tak neučinil a vytvořil jen další desku do řady, která potvrdila neblahou klesající tendenci. Jestliže „Alchemy“ na konci devadesátých zrovna nepotěšila, když zařadila ostrou zpátečku do osmdesátých let a "War To Ends All Wars“ vyloženě zklamala kvůli svému příšernému zvuku a produkci, ačkoliv obsahovala řadu dobrých skladeb, v „Attack!!“ se klesá zase o stupínek níže. Problémem tentokrát není zvuk ani produkce (ačkoliv obojí šlo udělat lépe), ale fakt, že dobré skladby by člověk pohledal. Kromě závěrečné „Air“, v níž se Malmsteen přiznal ke své lásce k Johannu Sebastianu Bachovi, nenajdeme prakticky nic, co by předtím nebylo slyšeno v mnohem lepší formě a provedení. Inspirační studnice vysychala a skutečnost nezachránilo ani hvězdné obazení.
Tak slabý otvírák, jako je „Razor Eater“, Malmsteen dosud na žádnou desku neumístil. Tato věc nesplnila svou funkci, stejně jako následující ostrá „Rise Up“, či orientálními motivy prosycená „Valley Of Kings“, které jen poukazují na přehrávání totožných motivů a kytarových postupů, které člověk slyšel na předchozích deskách. Příliš nenadchl ani White, od něhož se zejména ve „Valley Of Kings“ čekal mnohem epičtější projev. Pryč byla doba, kdy exceloval po Blackmoreově boku na albu „Stranger In Us All“. Jeho výkon na „Attack!!“ je v porovnání s poslední deskou Rainbow sotva poloviční. Nemá k dispozici bůhvíjak slušný materiál, protože z celého alba se dosud vysokým malmsteenovským standardům přiblížily jen tři věci – „Ship Of Fools“, „Valhalla“ a „Touch The Sky“.
Malmsteen nedokáže utáhnout více než hodinovou stopáž a proto se v některých pasážích vyloženě trápí. Když vymění Whitea za mikrofonem za svou maličkost, je výsledkem naprosto otřesná „Freedom Isn`t Free“, s níž si Yngwie sáhl na dosavadní dno a definoval to, kam se jeho tvorba bude ubírat v dalších letech. V té době to fanoušci brali jako nepodařený experiment a sotva mohli tušit, že Malmsteen nastavuje budoucí velmi chabý standard. V roce 2002 představovala „Attack!!“ zklamání a nečekalo se, že nejpozději s ní odstartuje cesta k tomu, za co bude Malmsteen v dalších letech peskován i nejvěrnějšími. Těch na začátku nového milénia ubývalo, možná i jim došlo, že doba velkých děl „Odyssey“, „Fire & Ice, „The Seventh Sign“ nebo „Magnum Opus“ je definitivně pryč.
Následujícího roku byla pachuť, kterou „Attack!!“ zanechalo, zmírněna. Malmsteen dostal pozvání do světové kytarové smetánky G3 Joea Satrianiho a Stevea Vaie, s nimiž v roce 2003 absolvoval turné a vydal živé album „Live In Denver“, jež je dnes mezi fanoušky zběsilých kytarových sól ceněné jako letitá klasika. Bylo to však naposledy, co se Malmsteen dotkl velkého světa, o rok později jej ve společnosti G3 vystřídal Robert Fripp, duše progresivistů King Crimson. Yngwie se přes hostování na sólovém album Dereka Sheriniana „Black Utopia“ vracel k sólové tvorbě. Ovšem rozpačitost nad tímto krokem sílila.
|
