Když Greta van Fleet začínali, nahlíželo se na ně jen jako na další krátkodechou senzaci retro vlny, která si na paškál brala hardrockové dění začátku sedmdesátých let. Debut „Anthem Of The Peacefull Army“ nebyl ničím jiným, než vyznáním se z lásky k Led Zeppelin a milostným výkřikem směrem k jejich raným albům. Když se dostal na třetí místo oficiální americké hitparády a porážel daleko renomovanější soubory či popové hvězdy, bylo nutné začít brát partu bratří Kiszků vážně, ačkoliv pamětník stále kroutil hlavou nad tím, kde se popularita formace vzala. Ve chvíli, kdy vyšla „The Battle At Garden`s Gate“ musel uznat, že kapela má skutečně něco do sebe, protože z desky šel vypozorovat rostoucí potenciál. Greta Van Fleet se pokoušeli vymanit z osidel Led Zeppelin a chtěli ukázat, že mají vlastní tvář.
Čekalo se, že novinka půjde ještě dál, což kontrastovalo s prohlášením basisty Sama Kiszky, že kapela půjde ke svým kořenům a že se chce vrátit ke garážové podstatě vlastní tvorby. Basista zároveň poznamenal, že deska by měla být tvrdší a syrovější, což by neodpovídalo tomu, jakým směrem se vydalo předchozí album. Bubeník Danny Wagner prohlášení kolegy z rytmické sekce doplnil, že nová deska bude shrnutím toho, co kapela dosud dokázala a čím vlastně je. Proto deska mohla dopadnout všelijak, až fanoušky uklidnil pilotní singl „Meeting The Master“, vedený v nejčistší tradici Grety Van Fleet, vytahující odkazy na Led Zeppelin, ovšem s obrovskou lehkostí, až člověk mohl podlehnout iluzi, že album nemůže dopadnout špatně. Nedopadlo, ale zrovna dobře také ne.
Nové album Grety Van Fleet je zklamání, zejména při vzpomínce na to, jak dobře se poslouchala minulá deska. Na tu navazuje po stránce kvalitativní jen singlovka „Meeting The Master“, která jako jediná (a to je to nejsmutnější) ukazuje, že Greta Van Fleet má pořád velký autorský potenciál. V ostatních skladbách je rozmělňován, kousek za „Meeting The Master“ se může postavit pouze žhavá „Falling The Sky“, což je prostor pro pravděpodobně největší vokální exhibici Joshe Kiszky, který ze sebe pořád nemůže setřást plantovské stigma, i když postupem času získává potřebnou vlastní identitu. Z ostatních skladeb zaujme máloco. Při vědomí toho, že kapela má velice slušné instrumentální a vokální vybavení, je nutné přiznat, že po stránce invence a skutečné skladatelské hodnoty tentokrát Greta van Fleet poněkud bledne.
Snaží se najít vlastní tvář a díky tomu jsou reminiscence na Led Zeppelin slabší než na předchozích albech, ale možná skutečnost, že chtějí skladby psát po svém, bez toho, aby se drželi mustru dua Page/Plant, je jádrem problému. Jako kdyby michiganská čtveřice ve chvíli, kdy chce odhodit zeppelinovské berličky, začala tápat a točit se v bludném kruhu. Jako kdyby ztrácela přirozenou hitovost předchozí desky a začínala opakovat to, s čím už přišla. Jak jinak si vysvětlit naprostou nezajímavost kompozic „The Archer“, „Runway Blues“ či „The Indigo Streak“, v nichž promlouvá těžkoprdelatost a jakási skladatelská nemohoucnost. Nepomohla ani přítomnost cenami Grammy ověnčeného producenta Davea Cobba, který kdysi udělal hvězdy z Rival Sons, což je kapela postavená na podobném základu jako Greta Van Fleet. Jenže, co zafungovalo u nich, se zde s kýženým výsledkem nesetkává.
Vždycky se říkalo, že pro kapelu je třetí deska nejdůležitější, protože se ukáže, co v ní je. V případě Grety Van Fleet „Starcatcher“ spíše klade otázky, které budou pro budoucnost formace pravděpodobně palčivé. Ze všech tří vydaných alb je tohle nejslabší, ačkoliv je z něho znát pokus o vymanění se z dávných inspirací. Je možné, že rozhodne další deska, která by mohla kapelu udržet definitivně ve vysoké hře a zaručit jí skvělou budoucnost, nebo ji definitivně odeslat mezi nezajímavé party. Vše je zatím otevřené, ačkoliv tentokrát se misky vah přiklonily spíše k druhé variantě.
|
