Když v polovině devadesátých let doběhlo do svého konce světové turné k albu „Voodoo Lounge“, mohlo si připsat jedno unikum. Stalo se jedním z nejvýdělečnějších podniků doby, což byla (v časech, kdy světové scéně vládla tvrdá seattleská alternativa na eurodisco na Starém kontinentě) věc nevídaná, aby kapela, která hraje přes třicet let a je krajně nemoderní, měla takový úspěch. Jenže The Rolling Stones spojovali masy i generace. Bylo jedno, jaké trendy vládnou hudbě, kdekoliv, kam kapela přijela a spustila svůj stařičký rhythm n`blues, říznutý rock n`rollem, měla obrovský úspěch. Projela svět křížem krážem, aby z „Voodoo Lounge“ udělala jedno z nejúspěšnějších alb své historie a také aby si užila požitku, jaký může zažít umělec, který se znovu (možná jen mimoděk) ocitl znovu na vrcholu sil. To ospravedlní i dohady, jestli největší kapelou doby byla Nirvana nebo The Rolling Stones. Odpověď je v podstatě jasná…
V táboře kapely byl klid. Charlie Watts i Ronnie Wood se smířili s rolí „těch druhých“ a nechávali hlavní prostor volný pro Jaggera s Richardsem. Celková uvolněnost je jasně cítit i z alba „Stripped“, které obsahovalo kromě krátkého připomenutí koncertů z léta 1995 také nově nahrané staré hity „Wild Horses“ či „The Spiders And The Fly“, a zejména výtečnou coververzi Boba Dylana „Like A Rolling Stone“. Ta výborně zapadla do stavu euforie, kterou „Voodoo Lounge“ přineslo. Rozpaky z odchodu basisty Billa Wymana zmizely a The Rolling Stones se oficiálně prezentovali jako čtveřice, přičemž Darryl Jones výtečně zaplnil místo na pódiu. Ještě jedno prvenství si The Rolling Stones připsali, když se stali prvními umělci, jejichž dvacetiminutový koncertní záznam byl vysílán přes internet. Bylo to v dřevních podmínkách, takže kvalita byla žalostná, ovšem pro budoucnost měla událost velký význam.
Před tvorbou dalšího alba si kapela dala několikaměsíční pauzu, během které podle Jaggera čerpala nové inspirační zdroje. Toto prohlášení vyvolalo u některých fanoušků obavy, protože měli ještě živě v paměti, jak hledání nových cest dopadlo v osmdesátých letech, kdy se Jagger oddělil od kapely a vydal se popovou cestou. Na to tentokrát nedošlo, The Rolling Stones zůstali u starého stylu, ovšem drobné ovlivnění tím, co se dělo na hudební scéně na „Bridges To Babylon“ patrné je. Deska zůstává rockovým dílem, možná rockovějším, než by se čekalo. Na povrch se dere dávno přiznaná láska Keitha Richardse k blues, ačkoliv místy zavane slabý vánek z alternativní scény, či dojde na místa, ve kterých se The Rolling Stones vzhlédnou k hip-hopové scéně, je „Bridges To Babylon“, albem, které lze označit za částečně bluesové.
Je docela slušné překvapení, když Richards s Woodem udeří do strun v nečekaně tvrdé „Flip The Switch“ a rozjedou poctivý blues/hard rock, protože tak tvrdý otvírák se po mainstreamově laděné „Voodoo Lounge“ nečekal. Není signifikantní pro celé album, jehož nejlepší skladba (a jedna z nejlepších věcí The Rolling Stones) „Anybody Seen My Baby?“ je ze zcela jiného těsta a na věc jde zejména po stránce popovějších melodií. Ke skladbě se váže zajímavá historka, kterak Richardse jeho dcera Angela upozornila, že refrén skladby je velmi podobný hitu countryové zpěvačky kd Lang „Constant Craving“. Kapela proto přistoupila k nevídanému kroku a kd Lang připsala na desku autorství, aby se vyhnula možným soudním tahanicím. Nic z toho nemění na síle, jakou „Anybody Seen My Baby?“ má i po pětadvaceti letech a na faktu, že popularita „Bridges To Babylon“ se opírá zejména o ni.
Ačkoliv hitové ambice „Anybody Seen My Baby?“ jsou na „Bridges To Babylon“ ojedinělé a žádný jiný hitový singl se z alba vykřesat nepovedlo, materiál je o něco vyrovnanější než na „Voodoo Lounge“. Pokud si odmyslíme bídnou „Might As Well Get Juiced“, která je nevydařeným výletem do světa alternativního rocku a hip-hopu, dá se najít řada utajených tipů, které dokreslují intimnější, bluesovější tvář. Je to především překrásná „Always Suffering“, což je nejlepší vokální chvilka Micka Jaggera na albu, či o něco rockovější kusy „Too Tight“ a „Gunface“. Výborně se prezentoval Keith Richards, jemuž patří finále alba, které ozdobil barovou „Thief In The Night“ a zejména závěrečnou „How Can I Stop“, jež může sloužit jako nostalgická vzpomínka na dobu přelomu padesátých a šedesátých let, kdy jako právě odrostlý puberťák propadl kouzlu rhythm n`blues. I díky této lehce sentimentální připomínce dávných časů je „Bridges To Babylon“ albem, které chytí za srdce.
Skutečnost, že se The Rolling Stones nacházeli na vrcholu, tato deska potvrzuje. Minulé století pro kapelu uzavírá v nejlepším možném duchu, bylo jasné, že na vrchol, který vytvořila na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let už dosáhnout nemůže, ale že své stárnutí prožívá v nejlepším možném rozpoložení. V porovnání s „Voodoo Lounge“ je „Bridges To Babylon" sympatičtější a sevřenější deska, která těží zejména z vnitřní síly a vyrovnanosti kompozic, stejně jako z hitu „Anybody Seen My Baby“. A přestože album v době vydání sklidilo spíše rozpačité reakce, je jasné, že ve zkoušce časem obstálo.
|
