Že se s novým albem vrací legendární Britky Girlschool je sympatické, ovšem nečekané. Osm let pauzy v životě kapely, která funguje přes čtyřicet let, je doba obrovsky dlouhá, ovšem zdá se, že parta kolem dvou původních členek, zpěvačky a kytaristky Kim McAuliffe a bubenice Denise Dufort, odmlku využila smysluplně. Kapela musela přežit šok, když na konci roku 2015, v době, kdy měla venku nové album „Guilty As Sin“, zemřel její mentor a velký přítel Lemmy Kilmister, čímž padlo turné, které Girlschool jely společně s Motörhead a Saxon. Vypadalo to, že s koncem Motörhead se zhroutil i svět Girlschool, tyhle dvě kapely byly spojeny takřka pupeční šňůrou nejpozději od doby, kdy vydaly společné EP „St. Valentine`s Massacre Day“.
Girlschool vždy byla děvčata (dnes, pravda, už poněkud odrostlejší) otrlá, která vždy za své brala churchillovské heslo „never surrender“ a proto je tady máme s novým materiálem. Ten musí navazovat na jejich letitou práci, protože u kapel z osmdesátých let se sází tvrdě na tradice doby, kdy vydávala první alba a kdy byla na faktickém vrcholu slávy. Pokud chceme něco vědět o Girlschool, stačí k poslechu zvolit debut „Demolition“ nebo následující desky „Hit And Run“ a „Screaming Blue Murder“ a je o tom, co kapela představuje a jak zní jasno. Novinka, nazvaná poněkud kostrbatě „WTFortyfive?“, navazuje na éru začátku osmdesátých let. Girlschool se nesnaží už tak okatě kopírovat Motörhead, nesnaží se ani být spojnicí mezi punkem a heavy metalem, ale dávný základ na nové desce rezonuje silně, ač skryt pod moderní zvuk, který naštěstí nezní tak odlidštěně, jako u mladších kapel.
„WTFortyfive?“ je staromilská deska, která ignoruje všechny hudební zákonitosti, jež se odehrály po roce 1989. Je to dobře, Girlschool moc dobře vědí, že hrají zejména pro své vrstevníky a lidi 40+, kteří si alespoň okrajově pamatují zlatou dobu heavy metalu. Mladí se o Girlschool nezajímají a ony nemají potřebu lovit v jejich řadách. Dámy nejsou influencerky a botoxy je moc nezajímají, deska je proto zmetalizovaná jízda krajinou rock n`rollu, kde je ústředním mottem oslava života, divoké koncerty, afterpárty s dobrým pitím a genderově nevyrovnanou společností. Je to oslava starosvětského způsobu života, v němž nemají místo pokrytecké výdobytky moderní doby. Deska je nad jiné upřímná a díky energii nemá ani čas na zbytečný patos či nostalgii.
Duch Motörhead je u Girlschool stále cítit, i když basa Tracey Lamb neřeže jako Lemmyho nástroj a úvodní skladba „It is What It Is“ jako kdyby chtěla ve svém úvodu a následně i sloce nasát trochu modernějšího groove. Kapela se postupně dostává do formy a přes méně podařenou „Cold Dark Heart“ rozjede s „Bump In The Night“ nejlepší část desky. Ta vrcholí ve dvojici „It`s A Messr“ a „Into The Night“, což jsou nejen největší hity alba, ale také skladby, které budou patřit na nejeden soukromý výběr z nejlepších věcí Girlschool. Co na tom, že mají komerčnější melodie a jsou více hardrockové než heavymetalové, chytlavost (a chytrost) kompozic je velmi silná. Konkurovat jim dokáže střelená „Party“, v níž jsou jasné reminiscence na slavnou „Fight For Your Right“ od Beastie Boys. Když dojde na závěrečnou coververzi Motörhead „Born To Raise Hell“ s hostující Philem Campbellem, Duffem McKaganem (Guns N`Roses) a Biffem Byfordem (Saxon), je to jako kdyby Girlschool vyložily na stůl všechny karty, s nimiž celý život hrály. Jejich verze je o něco méně hutná, není tak energicky nasupěná, ale je jasným vyznáním lásky k jednomu nevzhlednému chlápkovi, který tohle všechno definoval.
Možná Girlschool natočily opravdu dobrou desku. Možná je její líbivost dána kýblem nostalgické nálady, kterou přináší. Jistotou je, že „WTFortyfive?“ lze v roce 2023 představit jako navýsost poctivé a staromilsky přitažlivé heavymetalové album. Takový byl úmysl této party, který jim (oproti řadě alb z minulosti) vyšel takřka na jedničku.
|
