Když byl Yngwie Malmsteen v roce 2009 zvolen časopisem Time devátým nejlepším hráčem na elektrickou kytaru všech dob, mluvil o ocenění své tvorby a přínosu hudbě. „Je vidět, že to, co dělám, dělám dobře. Mám důvod být na svou práci hrdý,“ řekl s patřičnou dávkou patosu a sebevědomého egoismu Malmsteen. Mohl být hrdý na svou tvorbu, ačkoliv ani on už nemohl nepostřehnout negativní recenze, které se v posledních letech snášely na jeho alba. Přestože v případě „Perpetual Flame“ byly o něco mírnější než při vydání „Attack!!“ či „Unleash The Fury“, kdeže byly staré časy. Dobrým krokem bylo angažmá bývalého zpěváka Judas Priest, na přelomu milénia náhradníka za Roba Halforda Tima Rippera Owense, ovšem ani on nedokázal zastínit fakt, že co se týče skladeb, mlátí Malmsteen jen prázdnou slámu.
Spolupráci s Owensem si Malmsteen pochvaloval, takže bylo jasné, že kooperace ještě nějakou chvíli vydrží, zejména po stránce koncertní jim oběma vyhovovala náramně. Ripper si užíval výsadní postavení po boku legendy, Malmsteen kvitoval, že si Američan hravě poradil s rejstříky předchůdců a dokázal ve svém hrdle sjednotit expresionismus Jeffa Scotta Sota či Joea Lynna Turnera, stejně jako metalový tah na bránu Michaela Vescery. Když padla otázka, kdo nazpívá další Malmsteenovo album, na odpověď nebylo nutné čekat. I bez Dereka Sheriniana (na jeho postu se poprvé objevil Nick Marino, který s Yngwiem hraje dosud) pokračovalo ripperovské období, které se ukázalo být zlomové, protože na jeho konci skončila i spolupráce s externími vokalisty. Dlužno podotknout, že Owens byl z těch, kteří propůjčili hlasivky malmsteenovským onaniím, jeden z nejlepších.
Jestliže předchozí album „Perpetual Flame“ představovalo jakési zvednutí hlavy po nešťastném období s Doogiem Whitem,, druhá spolupráce s Ripperem Owensem, nazvaná „Relentless“ se nese v mnohem méně podařenějším duchu. Jestliže předchozím deskám byl vyčítán špatný zvuk a prakticky nulová produkce (výčitky sneslo hlavně dílo „War To Ends All Wars“), u „Relentless“ byly výtky zcela na místě, po zvukové a produkční stránce se Malmsteen dotýká dalšího dna. „Relentless“ zní jako demo točené někde v garáži na koleni, čímž kytarista dokazuje, že fámy o tom, že ekonomická krize dolehla i na něj, byly z části pravdivé. Když si k tomu přičteme fakt, že se znovu nedokázal odrazit ode dna kompoziční bezradnosti, máme desku, která se dá označit jako nejhorší, kterou do té doby Yngwie vypustil do světa. Zcela tato skutečnost kontrastuje s tím, jakých poct se mu z různých hudební časopisů a institucí začalo dostávat…
O naprosté bezradnosti svědčí skutečnost, že „Relentless“ je poskládána ze čtrnácti skladeb (zase má více než hodinovou stopáž!), z nichž sedm věcí je ponecháno v instrumentální verzi. Z nich lze pouze monumentálně pojatou „Into Valhalla“ označit za alespoň trochu neotřelou, velkou práci odvádějí bezeslovné chorály, které na mnoha místech dokáží suplovat Yngwieho kytaru. Ve zbylých instrumentálních skladbách Malmsteen jen recykluje nápady z minulosti, nedokáže přijít s ničím novým, s něčím, co by dokazovalo, že jeho pozice na kytarovém nebi je neotřesitelná. Něco podobného, co předkládají „Shot Across The Bow“, „Knight Of The Vasa Order“ či „Cross The Bear“ už člověk od Malmsteena slyšel mnohokrát a leckdy v mnohem lepších verzích. Tady převládá absolutní vyčerpanost, skladatelská impotence, nechuť experimentovat a nulová sebereflexe.
Něco podobného se dá říct i o zpívaných skladbách. Ponechme stranou otřesnou „Look At You Now“, v níž hlavní zpěv převzal Yngwie a podává v ní příšerný, dýchavičný výkon. Žádná velká sláva nejsou ani skladby, kde pěje Ripper. Je mnohem přesvědčivější než Malmsteen, ale i tak na „Relentless“ je daleko tomu, co předváděl v řadách Judas Priest a Iced Earth, přičemž nedává zapomenout ani na výkon z minulého Yngwieho alba „Perpetual Flame“. S dobrými melodickými rejstříky se blýskl pouze ve skladbě „Caged Animal“, skalní fanoušek jej vezme na milost ještě v „Axe To Grind“, v níž přece jen místy sáhne ke svým nelidským výškám. Z ostatních věcí je cítit jen trápení. Jeho, Malmsteenovo, i ostatních muzikantů. Potvrdit stoupající tendenci „Perpetual Flame“ se nepodařilo, fanoušci už nadobro nad novými alby tunami zlata ověšeného Švéda lámali hůl.
Euforie, která provázela začátek spolupráce mezi Ripperem a Malmsteenem, vyprchala. Jen z povinnosti Owens dozpíval propagační koncerty a zamával na rozloučenou. Byla to situace, v níž byl Yngwie za svou kariéru několikrát a vždy z ní dokázal vyjít se ctí. Tentokrát však udělal jedno z velmi špatných rozhodnutí. „Budu si všechna další alba tvořit sám,“ sdělil tisku. Fanoušci cítili průser ve vzduchu…
|
