Skutečnost, že se zpěvák Rob Wylde vzdal postu frontmana u pololegendárních Welšanů Tigertailz, musel fanoušky jeho domovských Midnite City potěšit. Jeho desetileté angažmá u Tigertailz nevygenerovalo moc hudby a když už, tak její kvalita se nedala moc srovnat s klasickými alby typu „Bezerk“. V Midnite City se Robovi rozvázaly ruce a rozhodl se ukázat, co v něm všechno je. Ani nevadilo, že si osvojil někdejší mustr Def Leppard, obdivně vzhlížel k Danger Danger a sem tam si vypůjčil nějaký vtípek od Poison, protože hned debutové album byla docela bomba, která Midnite City zařadila k vrcholovým souborům evropské glam metalové scény. Wylde věděl, že debutem chytil příležitost za pačesy a nic neponechal náhodě. Další alba „There Goes The Neighbourhood“ a „If You Can`t Scratch“ pověst, která je po vydání debutu předcházela, jen potvrdila.
Kapelu sice opustil bubeník Paul Newdeck, jehož nahradil mladíček Ryan Briggs, což je pro zvuk této party změna pouze kosmetická. Na čtvrté desce nazvané „In At The Deep End“ se nikterak neexperimentuje a zůstává vše při starém. Pro skalního fanouška je to dobrá zpráva, protože naprosto přesně ví, co může od Midnite City očekávat, ovšem pro někoho, kdo by chtěl od kapely trochu víc než skutečně dobrý glam metal nejčistšího střihu, bude novinka představovat mírné zklamání. A to i přesto, že řada skladeb je opravdu dobrých. Ale předvídatelnost začíná Midnite City poněkud škodit. Debutem si vykolíkovali území, na němž se chtějí pohybovat, ale najednou se zdá, že tento prostor je menší, než se původně zdálo. A každý úkrok stranou je bedlivě hlídán a likvidován v zárodku.
Na uši posluchačů se útočí pouze starými zbraněmi. S kytarami, které dokáží místy vyseknout slušný riff (nejvíce slyšitelné je to v grázlovské "Raise The Dead"), ovšem po většinu času produkují množství melodického medu. S klávesami, které jako kdyby se chtěly vrátit do osmdesátých let a ačkoliv nezní fanfárově jako „The Final Countdown“, o tom, že se píše rok 2023, neslyšely ani z rychlíku. A se zpěvem, který typické glam metalové manýry využívá jako svou hlavní zbraň. Je to opět velice dobré, ale bohužel „In At The Deep End“ postrádá něco, co by posluchače lákalo desku znovu a znovu objevovat. Pokud bychom chtěli být hodně strozí, řeklo by se, že tohle je jen další deska do řady. V podstatě by to byla pravda, ale skutečnost, že podobně kvalitních desek na dnešní evropské glammetalové scéně tolik nevychází, dělá z „In At The Deep End“ znovu počin, kterému je třeba minimálně dát šanci.
Fakticky vzato je deska znovu přecpána hity až po okraj. Místy zaskočí podobnost s jinými skladbami a interprety jako v případě „Hardest Heart To Break“, která v refrénu až příliš připomene „Walk Away“ od Pretty Maids, ovšem to je skutečnost, která je dnes v rockové hudbě bohužel běžná. Midnite City v ní (stejně jako v dalších skladbách) podávají suverénně uvolněný výkon, což je velmi silná zbraň. Pozitivní atmosféra přímo rezonuje v „Someday“, „All Fall Down“, „Beginning Of The End“ či „Girls Gone Wild“, které jsou jmenovány proto, že se jedná (společně se silnou baladou „It`s Not Me It`s You“) o to nejlepší, co deska nabízí. Kvalitativní odchylky jsou minimální a nebude divu, když někdo bude považovat za nejsilnější kusy zcela jiné věci. Deska je totiž sevřená a drží pohromadě, což je také plus.
Podobnost s předchozími alby Midnite City tentokrát ještě prošla. Jenže varovný prst je už vztyčený. Je jasné, že takhle to dál už nepůjde a celá kapela, jestliže se nechce v budoucnu stát parodií sebe sama, musí projít jistou fází sebereflexe. Je však otázka, jestli je toho po čtyřech deskách ještě schopna. Je to však jediná cesta do budoucna.
|
