Poté, co Malmsteenovu kapelu opustil zpěvák Tim Ripper Owens a bubeník Patrick Johansson, začala možná definitivní éra Yngwieho kariéry, která trvá dosud. Nutno přiznat, že z ní nejsou příznivci vůbec nadšeni. Malmsteen se začal starat o veškerou instrumentální i pěveckou složku na deskách sám, stejně jako si začal zajišťovat kompletní producentskou stránku, což v minulosti bývala jeho silná parketa, ovšem v novém tisíciletí jako kdyby vše zapomněl a alba od dob „War To Ends All Wars“ zní spíše jako polovičatá dema. Yngwie stále ohromuje technikou i rychlými prsty, ovšem co je to platné, když alba natáčí sotva průměrná. Někteří jeho fanoušci je berou na milost, ačkoliv vědí, že časy osmdesátých a devadesátých let a velkých alb „Odyssey“ či „Magnum Opus“ jsou dávno pryč, jiní už zlomili hůl a o současné tvorbě mluví jako o katastrofě.
Desky vydané v prvních letech nového tisíciletí nebyly nic moc. Epizoda se zpěvákem Doogiem Whitem nedopadla podle představ, chyba byla i na straně zpěváka, který nepodával úplně nejlepší výkon. Ani s Ripperem Owensem Malmsteen díru do světa neudělal, když po docela obstojném albu „Perpetual Flame“ dvojice natočila dost otřesné album „Relentless“. Nebylo už třeba dalších vokalistů, kteří stojí zbytečné peníze, nebylo třeba dalších muzikantů, když si všechno může kytarista obstarat sám. S takovou filozofií vznikalo album „Spellbound“ a na výsledku je to bohužel znát. Snad i Malmsteenovi je jasné, že jeho vokální projev je spíše tristní, takže logický krok umístit na desku mnohem více instrumentálek mohl album zachránit, ale nestalo se tak. Kromě zpěvu jej pohřbívá naprostá invenční impotence, příšerná produkce a otřesný zvuk, který je horší než libovolné demo začínající kapely. „Spellbound“ započalo totální devalvaci Malmsteenova jména a dosahuje ještě hlubšího dna než už tak dost bídné předchozí desky.
K čemu je ekvilibristická kytara, která vyšívá jedno sólo za druhým, když postupy jsou už léta známé? K čemu jsou skladby, když jsou si podobné a nemají ani kousek jakéhokoliv invence, melodického nápadu, který by chytil za uši a nechtěl se pustit? K čemu je deska, když je totálně odfláknutou prací, skrytou do tak chabého a zahuhlaného zvukového kabátu, že opakovaný poslech zavání masochismem? Zde aby člověk alespoň slušné nápady pohledal, kompozice jsou chudičké ozvěny dávno minulých let. Jedinou opravdu dobou věcí zůstává bluesovější kompozice „Let Sleeping Dogs Lie“, v níž nevadí ani utopený Malmsteenův zpěv. Není to asi náhoda, že zde Yngwie upouští od svých zbytečných závodů po hmatníku a hraje ve prospěch skladby. Jenže tato píseň, která se dá označit jako snesitelná, je na „Spellbound“ osamocena.
Vrcholem alba měla být devítiminutová suita „Majestic 12 Suite“, rozdělená do tří částí. Výsledkem je další zbytečná, jakékoliv invence prostá instrumentálka, jejíž zamýšlenou majestátnost doslova boří otřesný zvuk a Malmsteenova nulová sebereflexe, v níž se kytarista opájí vlastním kytarovým uměním. Bez toho, aby pohlédl kousek stranou, bez toho, aby se pokusil svůj tradiční a velmi úzce profilovaný styl ozvláštnit kouskem experimentu. Proto „Majestic 12 Suite“ naprosto ztroskotává, stejně jako celá deska. Na ní není nic, pro co by měla být tato pozdní tvorba uznávána a respektována. S ohledem na minulost možná, s tím, co od „Spellbound“ tento Švéd předvádí, rozhodně ne.
Tak je tomu do současnosti. Po „Spellbound“ Yngwie vydal ještě další dvě autorské desky, které naráží na stejný problém jako album z roku 2012. Nemají čím zaujmout, spíše otravují hrozným zvukem, kolovrátkovými nápady a slabým zpěvem hlavního protagonisty. Paradoxně nejlepší, co Malmsteen za poslední léta vydal, je kolekce bluesových coververzí „Blue Lightning“, v níž sice neunikl z velmi nízkých zvukových standardů posledních let, ovšem skladby jiných autorů odprezentoval docela s noblesou, čímž poukázal na nemohoucnost vlastní tvorby.
Místo v dějinách hudby má Malmsteen jisté. Nemůže přijít o historické postavení, které si vysloužil zejména prací z osmdesátých let, kdy byl skutečným průkopníkem v křížení heavy metalu a klasické hudby. Něco stále dluží Ritchiemu Blackmoreovi, něco Jimimu Hendrixovi, ale tenkrát představoval zcela osobitý hudební styl, který je dnes rozvíjen řadou dalších umělců. Yngwie usnul na vavřínech a doba mu utekla. Pokud o něm ale budeme mluvit jako o rockové legendě dvacátého století, tak zcela právem.
|
