Jestli to takhle půjde dál, brzy se o kapele The Unity začne mluvit jako o partě odpadlíků z velkých powermetalových skupin. K dvojici Michael Ehré a Henjo Richter, kteří formaci před sedmi lety zakládali víceméně kvůli nečinnosti Gamma Ray, se nově přidal basista Tobias Exxel, jehož domovský spolek Edguy rovněž zažívá dlouhodobou hibernaci (probrání k životu je přitom v nedohlednu, pakliže k němu vůbec dojde). Německá kapela na svých dosavadních třech albech prolínala power metal s hard rockem, a činila tak s nesporným talentem a kvalitou. Obávám se však, že aktuální deska "The Hellish Joyride" tuhle lichotivou sérii malinko naruší...
Že tentokrát cosi nehraje, naťukl poslech singlu "Saints and Sinners". Dle slov Michaela Ehrého jde o první speedmetalový kousek v historii kapely, což na první pohled působí jako příjemná událost, zvlášť s ohledem na další atributy skladby, mezi kterými vyniká dlouhé neoklasické sólo s vyústěním jakoby vypadlým z alba "Theater of Salvation" od Edguy. Jenže z celkového pohledu tomu chybí kompaktně strhující energie, navíc se zdá, že zpěvák Jan Manenti nebyl při nahrávání úplně ve své kůži, což se během poslechu alba jenom potvrdí.
V rychlém tempu se odehraje také úvodní song "Masterpiece". Suchý heavymetalový riff, který zní na jeho startu, působí odrazujícím dojmem, postupný přesun k čistým melodiím ale vyveze první skladbu do červených čísel. Ještě lépe se poslouchá navazující titulka, a to díky svobodomyslně rozloženému refrénu. Podobně líbivých ploch je na albu ještě několik. Zvlášť se povedly skladby "You re Not Forced to Stay" a ještě více "Something Good" s funkčním emotivním přenosem. Obě tyto položky spadají do kolonky "balada" a potvrzují, že uvolněná poloha tentokrát vyhovovala šestici hudebníků zdaleka nejlépe.
Občasný přesah do power metalu současnému rozpoložení kapely příliš nevyhovuje. Dříve organická fúze žánrů se jeví násilně a neupřímně. Mezinárodní sextet tíhne více k hard rocku (mnohdy s ozvukem dalekých sedmdesátek). Přidá-li se k tomu pěvecká nejistota a lehce odtažitá zvuková produkce, propadají se The Unity do uměleckých nížin, které pro ně a jejich posluchače byly doposud neznámé (nejcitelněji patrně při skladbě "Golden Sun"). V pořadí čtvrté album není na automatický odpis a rozhodně má své světlé chvilky, na předešlých studiových počinech bylo ale takových kompozičních zákoutí podstatně víc.
|
