Ač jako mladíček, byl norský samorost Hoest u toho, když po celém Norsku hořely kostely, v Helvete se svolával hon na křesťany a bodalo se do živého. Ta doba pro něho byla až úděsně inspirativní a Taake z ní žijí dodnes. Chtěli být největší a nejmilitantnější kapelou norského blackmetalového undergroundu, ale už před patnácti lety se smrskli na jednočlenný projekt a Hoesta jeho spoluhráči doplňují jen při koncertních taženích. Ta jsou na Taake to nejsilnější. Tedy jen do chvíle, než Hoestovi přeskočí v hlavě kolečka a začne po sobě malovat hákové kříže, což nebyl zrovna druh showmanství, který by se setkal s nadšením. Taake toto extempore ublížilo, ovšem přitáhlo k nim pozornost jiných médií než černě undergroundových. Hoest z takové pozornosti těží a ví, že se na něho nezapomene ani během šestileté pauzy, kterou si dopřál mezi poslední deskou „Kong Vinter“ a novinkou „Et hav av avstand“.
Ve světě se za tu dobu změnilo mnohé, společnost stačila zabřednout do chaosu a všeobecně špatné nálady, což by mohla být živná půda pro Taake, protože negativní atmosféra je jako dělaná pro útočné blackmetalové kapely, prezentující se patřičnou dávkou misantropie. Ovšem zde přichází kámen úrazu. Hoest to nedokáže využít ve svůj prospěch. Jestliže na koncertním pódiu působí jako vyslanec pekel, jako přízrak z podivného polosvěta, na studiovém albu jeho charisma bledne. Je stále ukázkovým satanistou, který plive po všem křesťanském, uctívá panenskou norskou přírodu a zaklíná se temnotou, ale to jsou věci, které jsou o Taake známé už od minulého století. V něm Hoest usnul. Alespoň novinka „Et hav av avstand“ to potvrzuje. A to není to, zač by jej bylo možné chválit.
K dobru lze zmínit znovu slušnou atmosféru, v níž kytary alespoň na některých místech připomínají ledový blizard, ovšem ta je rozmělňována účelně mizerným zvukem, který fungoval na prvních albech Burzum, ale nemůže obstát o třicet let později. Dnes se hraje podle jiných pravidel, které Hoest odmítá přijmout. Takže každé album Taake, které Hoest v posledních patnáct let natočil, má obstarožní produkci, mizerný zvuk a starosvětské skladby. To poslední mu není třeba vyčítat, desky jsou vedené ve stylu, který Taake definovali a jistá míra neinvence k nim vždy patřila. S tím zbytkem je to horší, protože stále stejná rovina ve zvuku a produkci dělá z „Et hav av avstand“ docela zbytečnou desku. Po šesti letech se dal čekat alespoň drobný posun, který nepřišel. A to je zklamání.
Jediné, co se trochu mění, je skutečnost, že Hoest začíná skladby natahovat přes úměrnou mez. „Et hav av avstand“ obsahuje jen čtyři kompozice, z nichž tři nejdou pod jedenáct minut. A to je obrovská masa, obzvlášť když Hoest rezignuje na všemožné epické postupy a dlouhé minuty tráví jen hoblováním strun, do čehož se sem tam ozve jeho krákor. To je záležitost zejména poslední čtvrtiny alba, kompozice nazvané „Et uhyre av en kniv“, kterou završuje monotónní outro, za které by se nestyděli ani američtí hlukoví teroristé Sunn O))))). První polovina alba je přístupnější a sem tam probleskne i náznak přívětivější melodie. V tomto směru se nejvíce činí úvodní „Denne forblaaste ruin av en bro“, která je vedena v čistě hoestovském stylu, takže ani v ní se neděje nic převratného. Důraz na to, aby celá deska byla úzkostlivě v pure norwegian stylu, je znát z každého tónu, z každé vteřiny. Je tak silný, že se dá mluvit i o nostalgickém zážitku.
Hoest vrací Taake do hry přesně takové, jaké je posluchač znal z minulosti. Fakt, že novým deskám škodí skutečnost, že je Hoest nahrává i produkuje sám, je také známý, stejně jako kultovní postavení, kterému se Taake dostává už několik let. Na druhou stranu je nutné podotknout, že kdyby tohle album nevyšlo, asi by se nic zásadního nestalo.
|