Jak po letech navázat na takřka dokonalou desku „Hungry For The Game“, která je brána jako jedna z nejlepších ukázek evropského melodického hard rocku osmdesátých let? Jak přenést tehdejší feeling o více než třicet let, do doby, kdy styl, který Skagarack prezentovali, není na výsluní zájmu? To jsou otázky, které si dánská parta (nebo alespoň její dva původní členové, frontman Torben Schmidt a kytarista Jan Petersen) klást musela. Přestože Schmidt říká, že návrat kapely proběhl z touhy po zábavě, odezva publika jim lhostejná být nemůže. Obzvlášt vzhledem k minulosti, v níž se kapela mohla společně s Pretty Maids a D.A.D. stát tím nejlepším, co dánská rocková scéna světu nabízela. Nevyšlo to a proto Skagarack zůstali spíše utajeným tipem pro ty, kterým se známější kapely oposlouchaly.
Když před třiceti lety Skagarack (hlavně vinou rozmachu grunge) zmizeli ze scény, vypadalo to, že nadobro. Celá věc utichla a zbyla jen čtveřice alb, z nichž to poslední, „Big Time“ ze třiadevadesátého, spíše budilo rozpaky. Jak se v poslední době vrací jedna kapela z osmdesátých let za druhou a reuniony slaví spolky, do nichž byste to nikdy neřekli, došlo i na Skagarack. Že by tím byl splacen dluh z minulosti, kdy kapele nebylo dopřáno stát se hvězdou, jako se stát mohla, se asi čekat nedalo. Stejně jako to, že by se na přetrženou nit navazovalo snadno. Původní sestavu dávno odvál čas a basista Morten Munch už ani není mezi živými. Vše dopadlo možná nejlíp, jak mohlo, i když je jasné, že doby „Hungry For The Game“ se vrátit nikdy nedají. Ovšem novinka „Heart And Soul“ starým Skagarack ostudu dělat nebude.
Kdyby nepřišel covid, možná by deska na světě nebyla. Kapela se vrátila těsně předtím, než vypukla pandemie a v plánu byly hlavně koncerty po Evropě. To vše covid mávnutím čínského proutku zrušil, muzikanti se zavřeli do svých studií a výsledkem je deska, jejíž filozofie byla jasná od začátku. Hlavně žádné velké novoty, znělo z tábora kapely a Skagarack návdavkem předhodili skladbu „Cool To Be Old School“. Tou je prakticky řečeno vše a symbolický návrat do osmdesátých let je s ní podtržen. Je jednou z lepších věcí, které deska obsahuje a ukazuje, o čem Skagarack vždy byli. O nápaditých kytarách, které se spíše zaměřují na vyhrávky než aby brutálně riffovaly, o Torbenově zpěvu, který léty trochu zhrubl, ale mnoho ze starého charismatu neztratil, a o melodiích, které jsou určeny ke stadionové prezentaci. A nevadí, že to je místo, které je pro Skagarack pravděpodobně navždy zapovězené.
Co album „Heart And Soul“ dělá dobrou deskou, alespoň v žánru, jaký Skagarack prezentují, je slušná koncentrace potenciálních hitů. Kromě „Cool To Be Old School“ je to především dvojice „Peace Of Mind (To Have A Good Time) a „Talkin` `Bout Jesus“, zejména druhá jmenovaná dává velký prostor pro skvělou kytaru Jana Petersona, která válcuje Schmidtův zpěv, jenž ve vypjatých polohách mírně selhává. Když obě věci doplní rázný otvírák „Give It“, skvělá balada „Changing“ nebo další svižná hitovka „Where Have You Been“, pochybnosti o relevantnosti návratu Skagarack se nadobro rozptýlí. Velkým plusem je skutečnost, že album je opatřeno průzračným a neagresivním zvukem, který sice odkazuje do osmdesátých let, ale zároveň nepopírá současné standardy.
Návrat Skagarack můžeme považovat za vydařený. Dánové nevydali desku, která se stane stylovým monolitem, ale pro žánrového fanouška bude na sklonku letošního léta vítaným osvěžením, kterému sem tam, čas od času, dá přednost i před „Hungry For The Game“. Navíc podle toho, co Torben řekl v rozhovoru, je jasné, že „Heart And Soul“ je pro kapelu začátkem nové éry.
|
